„Toto bych chtěla umět.“ A tak nakoupila vše potřebné a začala se učit malovat kraslice. Řeč je o paní Heleně, které je úctyhodných 75 let a bravurně, i přes svá zdravotní omezení, ovládá zdobení vyfouknutých vajíček. Narazila jsem na ni náhodou, díky inzerátu na Facebooku. Je natolik skromná, že si nepřeje uvést svoje příjmení. Sama sebe tak nazývá „babička z Podblanicka“.
„Tvorbu kraslic jsem si sama vymyslela, na začátku s manželem, kterého už dnes, bohužel, nemám. Jednoho dne zhruba před 20 lety jsem si prohlížela nějaké velikonoční upoutávky, kde mě zaujaly malované kraslice. A říkala jsem si, že to bych chtěla umět. Tak jsem to projednala s manželem, koupila jsem si voskové pastelky, trošku obyčejného včelího vosku a můj šikovný manžel mi smontoval takové „udělátko“ a začala jsem. Od prostičkých, obyčejných vzorů, postupně jsem je zdokonalovala a vymýšlela si svoje vzory. No, a dnes je to tak, jak to je,“ popisuje paní Helena se širokým úsměvem svoje začátky.
Helena má nejraději malování voskem, umí to ale i s vrtačkou. Takovým vajíčkům se pak říkaná „škrábaná“. „Ale o tom bych se moc nebavila, protože to je strašná a zdlouhavá práce,“ přiznává „babička z Podblanicka“. Kromě zmíněných metod v minulosti zkoušela i zdobení slámou, ale jak sama říká, to se jí moc nedařilo. „Mě to moc baví, je to můj koníček, krátím si tak chvíli. Zahrádka, kytičky a kraslice. Plus mě baví různé vazby a věnce třeba na Dušičky,“ říká Helena s nadšením.
Zajímá mě, jak takové vajíčko malované voskem vzniká? „Rozsvítím malou čajovou svíčku. Na sklenici mám přimontovanou starou hliníkovou lžičku, pod ní si dám tu svíčku a tak jedu (smích). Je to možná provizorní, primitivní, ale funguje to,“ popisuje Helena. Před samotným „voskováním“ je ale třeba vajíčko řádně připravit. „Vajíčko musím máčet ve vodě, aby se oddělila blanka. Pak vajíčko vyčistím, odmastím, nechám uschnout, pak přijde na řadu malování barevného podkladu a pak přijde na řadu samotný vosk. Ono to dá trochu práce,“ dodává Helena.
K Velikonocům patří barvy, proto mě zajímá, jaký typ je pro barevný podklad nejlepší? Helena říká, že na podklad vlastně od samého začátku používá matnou latexovou barvu. „S tou se mi moc dobře pracuje. Ale už mi dochází. Teď jsem si koupila nové barvy, hodně svítivé a lesklé, tak snad mi to s nimi taky dobře půjde. K barvení používám i cibuli a na to bílý vosk, to je moc pěkné. A maluji i na bílá vajíčka.“
Možná i vy to znáte. Když už se dáte do barvení vajíček pro koledníky, tak jste pak možná zklamaní z výsledku. V barvicí nádobě vajíčko vypadá pěkně rovnoměrně barevné, po zaschnutí ale nehezky „zflekatí“. Helena má stejnou zkušenost. „Od klasických sáčkových barev jsem proto už ustoupila, vejce jsou po nich flekatá a také se mi to s nimi nedaří. Používám proto zmíněné latexové barvy v malých plechovkách. S nimi pracuji už od začátku, ředím je vodou,“ radí „babička z Podblanicka“.
Velikonoce jsou za pár dní, mohlo by to tedy vypadat, že se teď paní Helena nezastaví. Opak je ale pravdou. Kraslicím se věnuje průběžně po celý rok, většinou každý den, případně obden. „Na chalupě mám dvorek a zahrádku, a to časově něco stojí. Navíc jsem po operaci páteře, proto nemůžu být dlouho ohnutá, dlouho sedět, dlouho stát. Takže maluju opravdu po chvilkách. Vydržím u toho sedět zhruba dvě hodiny a pak zase jdu dělat něco jiného. Navíc, kdybych musela něco dělat nahonem, třeba rychle před Velikonocemi, tak mě to pak nebaví a kazím to.“
Helena pracuje s dutými vajíčky, tedy vyfouknutými. Proces, do kterého se asi nikomu moc nechce. „Vajíčka si vyfoukávám sama, i když jsem astmatička. Když jsem u dcery, tak i ona mi s tím pomáhá. Doma mi vajíčka pomáhají vyfoukávat kamarádky. Ne vždy se to ale podaří, třeba když je díra moc veliká,“ povídá paní Helena a dodává, že vajíčka má většinou domácí, od kamarádek. „Případně je kupujeme, protože dcera, u které teď jsem, nemá slepičky. Takže jsme teď kupovaly vajíčka v obchodě a dcera kvůli mně dělala ze 30 vajec domácí nudle, abych měla dutá vajíčka,“ směje se Helena. Žloutky i bílky z vyfouknutých vajec vždy zpracuje. „Přece to nevyhodíme.“
U každé ruční práce bývá nejdražší hlavně čas, který daný umělec nad svým výrobkem stráví. Nejinak je tomu i u zdobení kraslic. „Zmiňovaná škrábaná vajíčka trvají mnohem déle než ta s voskem, a o vrtaných ani nemluvím. To mi zabere třeba i 2,5 hodiny, protože se na to bojím víc zatlačit, aby mi neprasklo. To se může stát, když je slabá skořápka. To mě pak hodně mrzí,“ vypráví Helena.
Hotové kraslice vždy rozdá rodině a známým. „Máte doma schované vajíčko, na které jste extra pyšná a nikdy byste ho nikomu nedala?“ zajímá mě. „Za mě jsou hezká všechna (smích). Třeba dcera si ale vždy vybere ta, která se jí nejvíce líbí, ta jí ráda nechám. Já miluju ta vrtaná, ale ta jsou hodně náročná. Jinak žádné takové schované doma nemám,“ odpovídá mi.
Kraslice mohou být velikonoční ozdobou řadu let, třeba ta vosková, podle Heleny, vydrží hodně dlouho. Samozřejmě do té doby, než se rozbijí. „Někdy se ale stane, že některý ten vosk z voskovky třeba druhý rok zešedne, myslím tu samotnou malbu. Stačí lehce přejet rukou a ona se oživí,“ radí umělkyně z malé obce na Vysočině.
K Velikonocům patří barvení a malování vajíček, k Vánocům zase třeba zdobení perníčků. Tomu Helena ale příliš neholduje. „Kvůli nemoci se mi třese ruka, takže ji musím mít u zdobení vajíček opřenou hodně u těla. Takže třeba malování perníčků na Vánoce dělat nemůžu,“ říká Helena.
„Babička z Podblanicka“ svoje kraslice doteď rozdávala rodině a každému, komu se líbily. Díky vnukovi se to letos ale trochu změnilo. „Letos poprvé dal vnuk inzerát na Facebook. Chtěl, aby se mi tak vrátila energie, kterou jsem do tvorby kraslic za ty roky dala. Však víte, jak to s těmi důchody je. A to nemluvím o zdražování energií a tak nějak všeho. Takže posílám poštou na dobírku. Kraslice vložím do nosiče na vajíčka, vyložím to hodně zmačkaným papírem a dám do větší krabice. Tak věřím, že všem dojdou v pořádku,“ doufá Helena.Jsou umělecké činnosti, které se často dědí z generace na generaci. U paní Heleny je to trochu jinak. O to, že by její koníček po ní neměl „kdo převzít“, se ale příliš nebojí. „Nikdo v rodině se mnou nemaluje, ale mám třicetiletou vnučku, která je velice tvůrčí a přizpůsobivá, tu by to ve stáří mohlo bavit. Teď by na to neměla čas, má dva malé kloučky a k nim na starosti dům se zahradou. Má bezvadný vkus, asi po mně (smích). Tak se snad toto umění v rodině neztratí,“ doufá paní Helena, která kraslice maluje dvacet let. Je ale něco, co ji láká ještě vyzkoušet? „Ještě když jsme s manželem bydleli v Praze, tak jsem koketovala s tím, že začnu malovat černou tuší na bílá vajíčka slabým pérkem. To mě ale nechytlo. Důležité je mít přesnou linku, a to moje třesoucí ruce nezvládnou.“
Jak již bylo řečeno, Helena se kraslicím věnuje téměř každý den. Kolik jich ale nazdobí za rok, přesně neví. „Přesný počet nelze uvést, evidenci jsem si dřív vedla, teď už si ji nedělám. Teď si třeba zkusím spočítat, kolik jsem jich udělala.“
Malování kraslic je pro Helenu důležitou náplní života. K tomu ji těší její rodina, s velkou láskou mluví o svých vnoučatech i pravnoučatech. „K tomu čtu, luštím křížovky, na chalupě si sama vařím. Snažím se, abych fungovala jako zdravý člověk a nikdo na mě nepoznal nemoci. Hlavně malování vajíček mě drží při životě, kdybych takto nefungovala, tak už by mě asi nebavil svět,“ uzavírá pětasedmdesátiletá „babička z Podblanicka“ naše povídání.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
