Vasyl Kapustej je sedmadvacetiletý student práv původem Ukrajiny, který ve volném čase organizuje pomoc pro zemi, kde se narodil. První týden války s kamarády sbírali na Žižkově jídlo a oblečení pro uprchlíky, teď už vozí zásoby rovnou vojákům 128. horské útočné zakarpatské brigády.
Co vás přimělo začít pomáhat?
Začala válka v zemi, ze které pocházím. Nenechalo mě to klidným. Měl jsem potřebu pomoci nejlíp, jak jsem mohl. A máma mi zakázala jet bojovat.
To jste chtěl?
Byla to jedna z variant. Takže zbyla jen materiální a finanční pomoc. Tak jsem se do toho pustil naplno. Ve spolupráci s nadačním fondem Znesnáze21 jsme vybrali skoro tři miliony korun. Nakupujeme neprůstřelné vesty, helmy, lékařské vybavení, léky. Minulý týden jsme vezli přímo na frontu sanitku a teď nakupujeme terénní vozidla, džípy a pickupy.
Podle čeho se rozhodujete, co koupíte?
Vojáci přímo řekli, že potřebují tato auta, aby se mohli rychle pohybovat v terénu. Taky jsme nakoupili drony. Spolupracujeme s firmou, která nám je odprodává za výrobní ceny, bez marže. Už jsme nakoupili deset a odvezli první várku. Hodně lidí nám na Žižkov nosí oblečení, jídlo, léky. Studenti lékařské fakulty se složili a sestavili nám vojenské lékárničky. Vybrali mezi sebou padesát tisíc a dali dohromady deset profesionálních lékárniček.
Jak jste lidi na frontě zkontaktoval?
Sám jsem ze Zakarpatské Ukrajiny. Narodil jsem se tam, v pěti letech mě rodiče vzali do České republiky a už tady dvaadvacet let žiji. Mám občanství a studuji na vysoké škole. Pořád tam máme spoustu příbuzných, známých, sousedů. A většina z nich narukovala do této naší 128. zakarpatské brigády. Takže vlastně pomáháme svým vlastním příbuzným a přátelům.
Jak často za nimi jezdíte?
Jezdíme tam pravidelně každý týden. Ze začátku jsem jezdíval hlavně já s pár dalšími známými, teď tam jezdí hlavně máma a já se to snažím organizovat tady. Příští týden máme velkou cestu. Jedeme až na frontu, s auty a drony.
Vaše maminka musí být odvážná.
Je. Nejdřív mi to zakázala a teď tam sama jezdí. Taky kvůli tomu byla doma nejednou hádka. Je to vypjatá doba.
Nebojíte se, že se vám po cestě něco stane? Jak víte, kudy jet a zda je trasa bezpečná?
Všechno máme vždycky dobře logisticky naplánováno. Vybereme si konkrétní den, kdy je situace stabilní a nehrozí extrémní nebezpečí. Vždycky se může něco stát, ale spolupracujeme i s ukrajinskou rozvědkou a oni nám naplánují trasu přímo po konkrétních cestách. Kdy tam máme jet a kudy, abychom dorazili co nejrychleji a nejbezpečněji. Je tam také spousta check pointů, opevněných hlídaných míst, přes které vás ukrajinští vojáci nepustí, pokud neznáte heslo. Na večer musíme být schovaní v bezpečí v bunkrech na hlídaných místech, protože je tam zákaz vycházení.
A ocitli jste se někdy nebezpečí?
Nemůžu mluvit o všech situacích, jen o těch méně nebezpečných příhodách. Před třemi týdny jsme jeli na Ukrajinu a prasklo nám kolo u auta, protože bylo přetížené. A zatímco jsme ho vyměňovali, tak deset metrů nad námi proletěla stíhačka. Tak nízko létají kvůli tomu, aby je nezachytily radary. My jsme nevěděli čí je, jestli ruská, nebo ukrajinská. Naštěstí to byla ukrajinská. Kdyby to byla ruská, měli bychom problém. Byli jsme kousíček od katastrofy. Obdobná situace nastala minulý týden, když jsme vezli sanitku. Z ničeho nic zprava na cestu vyjel tank. Ze začátku nebylo vidět žádné rozpoznávací znamení. Bylo to hodně na těsno, málem jsme se srazili. Když jsme od nich byli dva metry, naštěstí jsme uviděli ukrajinskou vlajku.
Myslíte, že byste setkání s ruskými vojáky nepřežili?
Určitě bychom to nepřežili. Oni střílejí na auta s dobrovolníky i na ta, která evakuují civilisty z měst a vesnic. Byl zdokumentován nejeden případ, kdy pálili na auto, na kterém bylo napsáno, že tam jsou děti. Už rozstříleli i několik novinářských aut. Bylo na nich napsáno press a stejně na ně stříleli.
Byli jste někdy i svědky bojů?
Ve městě Záporoží, posledním větším městě, kde přespáváme, než jedeme přímo na frontu, tak tam slyšíme střelbu a vidíme, jak dopadávají rakety. Viděli jsme i jak pracuje ukrajinská protiletecká obrana, která spoustu raket dokáže zneškodnit, než dopadnou na město. Ale stejně dopadávají. Nikdy nevíte, jestli to nedopadne i na vás.
Jak to teď na Ukrajině po bombardování vypadá?
Už když jedete centrální Ukrajinou, která je od bojové zóny Donbasu relativně daleko, řekněme 700 kilometrů, tak vidíte, že tam padaly bomby. Projíždíte poloprázdnými dálnicemi, je tam jiná atmosféra. Jedeme úsekem, který byl bombardován, kde ničili benzínky. Na poli jsou po cestě vidět nevybuchlé rakety zabodnuté do země. Destrukce je vidět po celé zemi a čím víc se blížíte na východ, tím je to intenzivnější. Ve velkých městech je poničen každý desátý dům. Na první pohled je vidět, že je to válečná zóna, všude jsou zátarasy a bunkry.
Jak jsou na tom vojáci, jaká panuje atmosféra?
Nálada je dobrá, optimistická. Daří se nám bránit se, vyhráváme. Ze severní Ukrajiny jsme je vytlačili a teď se bojuje o východ, kam se napnuly všechny síly, jak jejich, tak naše. Jsou hodně skromní. Na některých postech stojí spatně materiálně zajištění vojáci, nemají pořádnou obuv, oblečení. Tak jim po cestě rozdáváme boty, chrániče na kolena, taktické rukavice. Jsou neskonale vděční, nemají slov. A když se jich ptám, co potřebují nejvíc, že jim to příště můžeme přivézt, tak vždycky odpovídají, že nic, že je všeho dostatek. Přitom je vidět, že to tak není. Mají jednu plechovku masa na dva lidi. Ale oni to nechtějí říct a říkají, že se mají dobře.
Říkal jste, že v brigádě jsou vaši známí a přátelé. Zemřel už někdo, koho jste znal?
Ano. Soused z rodného město, se kterým se známe už dlouho. Naše rodiny jsou provázané i příbuzenskými vztahy. Slýcháváme i o dalších lidech z našeho města, které jsme přímo neznali. Dennodenně. Víc mrtvých je ale civilistů než vojáků. Hlavně v bojových zónách. Tam Rusové nedovolují lidem odejít a násilně je drží ve městech.
Velké ztráty jsou ve městech okolo Kyjeva, Buča, Hostomel, Irpiň. Tam došlo k popravám ve sklepích, kde byli lidé svázáni a mučeni. Tam byly nalezeny řádově stovky těl. Pokud vím, blíží se to pěti stovkám. Pak jsou města, třeba Mariupol, tam už podle nejnovějších údajů zemřelo deset tisíc lidí. To město mělo na začátku války 450 tisíc obyvatel. Většinu z nich Rusové násilně odvezli do Ruska, kde oddělili děti od rodičů. Děti poslali na převýchovu do ruských rodin a rodiče někam daleko až na Sibiř. Není tam tedy jen vyvražďování, ale i násilné přemísťování lidí.
Aby skryli svoje zločiny, tak přivezli pojízdná krematoria a začali lidi spalovat. Viděl jsem i satelitní snímky, na kterých jsou vidět ohromné masové hroby. Je to jako za druhé světové války. I ta zvěrstva, i to měřítko. Ta malá města okolo Kyjeva, kde došlo ke genocidě, to je slabý odvar toho, co se děje v Mariupolu. Minule jsme na zpáteční cestě vezli na západ uprchlíky, ženy a děti. Byla tam jedna paní z Buči a když jsme se jí ptali, co se tam dělo, ani nemohla mluvit, celou dobu jen brečela.
Komentáře lidí, kteří celé dění popírají, pro vás musí být úplně šílené.
To je jakoby někdo obhajoval Hitlera a holocaust a říkal, že se to nestalo. A pokud je popírání genocidy Židů trestný čin, tak by to mělo být i popírání genocidy Ukrajinců. Jako skoro vystudovaný právník se v tom pohybuji docela dobře. I státní zástupkyně Bradáčová říkala, že svoboda slova není nekonečná, že musí existovat určité limity. A teď jsme na ty limity narazili.
Řekl by vám to někdo do očí?
To ne, na to nemají lidé odvahu. To jsou lidi, co využívají anonymity internetu, mají i falešné účty.
Znáte i nějaké Čechy, co na Ukrajině bojují?
Ano. Už několikrát mě Češi kontaktovali, abych jim pomohl dostat se na Ukrajinu, že se chtějí dobrovolně přidat do války se zbraní v ruce. Vždycky jsem jim řekl, ať si to dvakrát rozmyslí, že to není žádná sranda. Bereme jen ty, kteří mají bojové zkušenosti. Nebereme nadšence. Už jsme takto pomohli přepravit pár bývalých českých vojáků, kteří měli zkušenosti z Afghánistánu a Iráku. Kteří si něčím prošli a vědí, co a jak. Převezli jsme je tam, dali jim kontakty a seznámili jsme je s konkrétními lidmi od konkrétních jednotek. A oni už se sami domluvili a přidali se. Je jich řádově několik stovek.
Je pravda, že se přidalo hodně zahraničních vojáků?
Dokonce na Ukrajině vznikla cizinecká legie, do té se přidávají bývalí vojáci ze speciálních jednotek z celého světa. Jednotka už má přes dvacet tisíc vojáků a v rámci ní existuje i český prapor. Před dvěma dny jsem ale zaznamenal informaci, že padl první Čech.
Česká stopa je tam znát. Nejenom takto, ale i pomocí. Spousta Čechů jezdí na hranice zadarmo. Nabízejí se mi zdravotníci, medici. Minulý týden se mi ozval záchranář, že má vycvičeného psa a chtěl přijet hledat lidi v troskách po raketových útocích. Teď plánujeme jeho převoz na Ukrajinu, vybíráme místo a čas. Dnes ráno mi zase volal pán, že mi přiveze tunu jídla, že přijede s náklaďákem. Na tohle Ukrajinci nikdy nezapomenou. Ta pomoc je neskutečná.
Takže na Ukrajině se ví, jak Česká republika pomáhá?
Rozhodně, ví se to. Na každou dodávku píšeme, že je to z České republiky a lepíme tam české vlajky. České děti malují pro vojáky obrázky, píšou dopisy, přání. Dřív byla Podkarpatská Rus součástí první Československé republiky. A spousta příslušníku byla v Praze na návštěvě nebo na přivýdělek. Ti lidi v jednotce znají Prahu velice dobře a mnoho z nich tu má ženy a děti, provázání je velmi silné. Ví, že jejich rodiny jsou v bezpečí v Praze, a tím lehčeji a s klidem v duši se jim bojuje.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
