Světlé i temné střípky ze života vojáka wehrmachtu ukazují diapozitivy

Soubor je unikátní svou výpovědní hodnotou. Na jednom filmovém pásu se objevují fotografie rodinné, vyzařující příjemnou atmosféru Vánoc, aby je na dalších filmových políčkách střídaly záběry mrtvol v ostnatých drátech. Lidské utrpení je zde zachyceno jen jako zajímavý pracovní problém, jako by zajatci kdesi na východě nebyli lidskými bytostmi. Autor portrétoval vlastní děti i rodinu a naproti tomu na jiných filmech na východní frontě zachycoval zajatce.

„Historické fotografie jsou velmi důležitým dokladem doby. V případě zmíněných fotografií z druhé světové války se jedná o doklad z velmi bolestného období na území současného Libereckého kraje. Historikové našeho Severočeského muzea díky nim odhalují řadu detailů z tehdejšího života našich předchůdců,“ řekla Květa Vinklátová (Starostové pro LK), náměstkyně pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje.

Z několika fotografií byli muzejníci před lety schopni určit, že rodinné výlety se odehrávaly v Krkonoších, v okolí Hrádku nad Nisou a na Cvikovsku. Nejnovější zjištění se váže k možnému bydlišti autora, jímž byla nejspíš Česká Lípa.

Dalším bonusem jsou fotografie skupiny obyvatel, která byla nazývaná Volksdeutsche. Jednalo se o Němce žijící v zahraničí, takže do této skupiny patřily před mnichovskou dohodou i němečtí obyvatelé československého pohraničí.

Společným znakem byla němčina jako mateřský jazyk. Za tábory pro Volksdeutche zodpovídal úřad Volksdeutche Mittelstelle, jehož cílem bylo navrátit Němce do říše v duchu hesla Heim ins Reich. Úřad se staral o návrat etnických Němců do říše s cílem získat nové pracovníky do zemědělství a průmyslu. Vznikl už v roce 1933 a po roce 1938 se zabýval především přísunem osob, které byly vnímány jako pracovní síla.

V Německu, respektive ve Staré říši byla situace mírně odlišná a pro přesídlence mnohem komfortnější. Na Liberecku, Českolipsku a Jablonecku byly tábory zaměřené především na těžkou práci. Měly být dočasným řešením, kde přistěhovalci měli dostat ideové školení, zbavit se možných infekčních chorob a poté jim měly být přiděleny byty či domy.

„To se opravdu dělo, ale celým systémem se nepodařilo protlačit celou masu přistěhovalců. Mnohé tábory tak sloužily až do konce války a stávalo se, že místo života v říši čekala přesídlence paradoxně nacistická nucená práce,“ doplnil Ivan Rous ze Severočeského muzea.

Velký tábor pro Němce z Besarábie a Volyně byl v továrně Siemens v České Lípě na adrese Moskevská 674/50. V blízké ulici U Kartounky byl zbudován barákový tábor a bylo zde ubytováno 1200 osob z Besarábie a Bukoviny, což představovalo zátěž pro město a s postupem války se situace zhoršovala. Tábory byly plné a v roce 1945 dorazila do České Lípy další vlna, tentokrát slezských Němců a celkový počet těchto osob vzrostl na přibližně sedm tisíc.

Tábor v továrně Siemens obsadili v roce 1941 především ženy s dětmi a starší muži. Dvůr továrny byl využit pro sušení prádla i výrobu slamníků. Prakticky vše, od postelí po přikrývky, se vyrábělo na místě. Po zabydlení byly děti hromadně odváděny do centra České Lípy, do školek a škol na běžné vyučování. Ženy a starší muži pracovaly v okolních továrnách, ale o jejich rozmístění nemáme žádné informace. Zásobování tábora zajišťovala zprvu armáda, později město Česká Lípa.