Největší šílenosti z oblasti stavebnictví glosuje ve slavném instagramovém profilu Delniq, uznávaný architekt Lukáš Janout

Jak vlastně vznikl song o Delniqovi?
Bylo by super, když bych řekl, že jsem o tom vůbec nevěděl. Ale bylo to trochu na můj popud, protože Honzovi Pokornému alias Pokáčovi děláme barák. Jednou jsem dostal nápad, jak on skládá ty rychlovky na různá témata, tak jsem mu napsal, jestli by mi nenahrál písničku. Jako hymnu dělníků, pro řemeslníky na stavbu. Poslal mi odkaz na jednu jeho starší písničku s názvem Jsem úplně levej. Ta je trochu na podobné téma, ale je to o tom, že on je nešikovný. A pak mi napsal, že by mně napsal text, ale musel bych to zpívat sám. Já zpívat bohužel vůbec neumím, to bych byl jako ten delniq na stavbě. Tak bych se prezentovat veřejně nechtěl. Pak to trošku utichlo. A za týden mi Pokáč najednou poslal nahranou zvukovou stopu a ptal se mi, jestli je to dobré. Přišlo mi to úplně geniální. Domluvili jsme se, že k tomu použije nějaké fotky z Instagramu a vydá to na svém youtubovém kanálu. Společně to vydáme i na Instagramu. Bylo to velké překvapení, že to nakonec udělal, nazpíval to a dal si s tím obrovskou práci. Má to skvělé ohlasy. Třeba moje žena, pro kterou je delniq něco, co jde úplně mimo ni, nemá to ráda, a nemá ráda, že se tím prezentuju, tak ta mě překvapila. Řekla mi, že to je dobrý. Čekal jsem, že mi řekne, že to je trapárna. Už jsem slyšel, jak si to prozpěvují děti známých, klientů. Nebo i švagrovou jsem načapal, jak si to pobrukuje. Je to úchylné, ale je to strašně chytlavé. Hymna se povedla a doufám, že se to bude šířit dál.  

Nemrzí vás to, že jste odhalil, kdo stojí za profilem Delniq? Nebylo to v anonymitě lepší?
Má to své výhody i nevýhody a má to i své důvody. Určitě bylo zajímavé pro mé sledující, že nevěděli, kdo to je. A tam to mělo takovou tu přidanou hodnotu. Je bavilo se v tom šťourat a přemýšlet, kdo by za tím mohl být. A hledat souvislosti, které by je dovedly za tím konkrétním člověkem, který za tím stojí. Tak možná pro ně je to špatně. Na druhou stranu, když ten profil neměl úplně tolik sledujících, měl jich tehdy asi 30 000, (což ale bylo pro mě velké číslo), tak jsem si řekl, jak tu komunitu využít k něčemu, co by mi pomohlo i v mé profesi. Říkal jsem si, že by mi to třeba mohlo rozšířit záběr lidí, kteří sledují moji hlavní práci architekta. Hlavní důvod, proč jsem to udělal ve fázi, kdy už tam bylo asi kolem 50 000 sledujících, bylo asi to, že jsem začal přemýšlet o tom, že mi to žere strašně moc času, aniž by se mi z toho něco vracelo. Bavil jsem se o tom tehdy s kamarádem a známým influencerem, jehož instagramový profil spravuje agentura, co se týká spoluprací. Ta řídí klienty, kteří pak oslovují ty influencery. Došli jsem k tomu, že pro případné možné spolupráce a firmy je ten anonymní profil tak jak byl, jen těžko uchopitelný. Říkali mi, že si většina lidí myslí, že za tím stojí nějaký řemeslník, který něco vyfotí na stavbách, přijde z práce, dá si doma šest piv a něco nahází na Instagram. Řešili jsme to, že by tomu pomohlo odhalení, že za tím stojí architekt, což už samo o sobě bude zajímavé, protože to jsou dva úplně odlišné póly. Jako černá a bílá, nebo Sparta a Slavie. To byl důvod, proč jsme se rozhodli, že to odtajníme.

Ve skutečnosti je ale Lukáš Janout velmi úspěšný a žádaný architekt domů a interiérů

Splnilo odhalení ta očekávání?
Kdyby profil Delniq byl dál anonymní, tak tam není přesah, kdy je zajímavý pohled architekta na to, co se tam děje a obráceně. Na jednu stranu mě to samozřejmě trochu mrzí. Někteří kamarádi mi říkají, že je to škoda, že jsem to odtajnil. Ale na druhou stranu jsme to udělali s tím, že by to mělo mít nějaké výhody. Zatím to nevydělává žádné velké peníze, jak by si někdo mohl myslet. Měl jsem trochu strach, že mě ta agentura bude tlačit do všech možných spoluprací, které budou přicházet. Ale naopak musím říci, že jsem z té spolupráce nadšený. Netlačili mě do většiny spoluprací, které přišly a já jsem je dělat nechtěl, protože jsem se v tom z nějakých důvodů necítil úplně komfortně. Většinu toho jsme odmítli, ale teď řešíme relativně velkou spolupráci. A když se to povede, tak to bude pecka. To je cíl, který jsme si vytyčili. Já nejsem influencer, já jsem architekt. A k tomu mám profil, kterému věnuji dost času. Pokud to něco vydělá, tak to bude fajn. Ale pro mě ta spolupráce musí mít hlavně hlavu a patu. Nechtěl bych být jako mnozí influenceři, kteří tam mají každý týden reklamu na něco jiného. Jednou je to na bar, pak na koncert, na vložky na bižuterii a kosmetiku… Věřím tomu, že to jejich sledující pak otravuje. My to máme s agenturou nastavené tak, že musí jít o dlouhodobou spolupráci, třeba na půl roku nebo na rok. Musím se hlídat v tom, že když tam udělám nějakou ptákovinu, tak moji klienti na projekty, domy, vily, interiéry, tak to samozřejmě vnímají. A nemohu si tím podrazit nohy. Řešíme teď jednu spolupráci na rok s ambasadorstvím. Jde o zahraniční firmu, která má opravdu velký sortiment výrobků napříč stavebnictvím. A potom ještě řeším, že bych od jednoho velkého výrobce automobilů dostal auto na rok na používání.

Hodně vás proslavily na profilu Delniq vtipné komentáře k používání montážní pěny (pjeny). Musím se tedy zeptat, dojde v rámci spolupráce i na pěnu?
Ta společnost má veškerou možnou stavební chemii, různé stavební pomůcky. A když jsme se o té spolupráci bavili, tak říkám té slečně z agentury, že se mi to líbí. Že je to opravdu prémiová značka, se kterou se mohu spojit i jako architekt. Nejsou to žádní frajírci s foukanou izolací. A říkám v legraci té slečně, že je škoda, že tam nebude ta pěna. A pak jsem si prohlédl ten jejich kompletní sortiment. A mají i pěnu! Když dojde k domluvě, tak bude i ambasador montážní pěny.

Odkud pocházejí fotografie na profilu Delniq? Všechny asi nejsou z Česka…?
Asi 30 procent je z Česka a zbytek ze zahraničí. Primárně bych chtěl, aby tam byly věci z Česka. Ale je tam hodně fotografií třeba z Polska, Německa, Slovenska, prostě střední a západní Evropa. Dříve jsem ten obsah musel sbírat, spoustu věcí jsem si nafotil sám na českých vesnicích a městech, při mých cestách na kole. Teď už to nedělám, spoustu fotografií dostávám. Teď už je to spíše tak, jako že trochu spravuji ten obsah sledujících. A přidávám tam ty rádoby vtipné a někdy trapné komentáře. Když mi to lidi sami nenapíšou s nějakým komentářem, tak se jich ani neptám, odkud to je.

Co považujete za největší bizár z poslední doby?
To vím úplně přesně a je to stavba z Česka. Jde o ten starý dům se selským štítem, ke kterému je přistavena ta novější část. To jsem tedy opravdu koukal jak péro z gauče a nevěřil svým očím. To mě hodně šokovalo. Tohle nikdo neudělal jen tam pro srandu! To reálně stojí někde v pohraničí na severu Čech.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený delniq (@delniq)

Nemáte někdy problémy ohledně těch lechtivějších komentářů s paninkou?
Zatím ne, dost se tomu ale divím. Myslím si, že hodně lidí se kvůli tomu ale z toho profilu odhlásilo. I se snažím o tom přemýšlet, jestli už toho není moc. Jestli to nemám prokládat i tím, že ten delniq nedělá jen pro ty paninky, ale i pro ty šéfíky a pány. Ale pak dojdu k tomu, že ti lidé, kteří tam na ten profil chodí, tak je to baví číst o těch paninkách a vyžadují ji. Tak asi to určitě naštvalo nějaké ženy, někdo mi to už i fyzicky říkal, ale žádným nadávkám jsem ještě skrze paninky nečelil. Ale už mi v reakci na delniqa chodily maily, kde mi psali lidé, že jsem lempl, homosexuál, že nic neumím, že jsou architekti idioti a co že si vůbec dovoluju brát do huby řemeslníky. Když jsem to probíral s kamarádem moderátorem Mírou Hejdou, tak mi řekl, že to nic není. Kdybych prý viděl, co chodí jemu, tak bych se z toho zhroutil.

Platí stále to rčení o zlatých českých ručičkách?
Určitě to platí a platí to na obě strany. Když vidím některé ty věci na delniqovi, tak to musí být někteří lidé hodně kreativní, aby něco takového vytvořili. Ty opravdu zlaté české ručičky jsou. Ale je jich málo a bude jich stále méně, protože mladí tuhle práci dělat nechtějí. Ti, kteří to uměli nejlépe, jsou už většinou v důchodovém věku a nemají to komu předat. A vidím to ze své profese. Když narazíte na řemeslníky, kteří jsou schopní, ochotní a slušní. Kteří přemýšlí o tom, jak dosáhnout toho, jakou má ten architekt vizi a dopředu neříkají, že to nejde, tak takového člověka musíte nosit na rukou.

Pracuje u nás v oblasti stavebnictví spousta Ukrajinců, nejsou na tom už lépe s těmi dovednostmi?
Bez Ukrajinců se už v Česku nedá postavit nic, pokud mluvíme o hrubé stavbě. A bylo to i vidět, když loni začala válka na Ukrajině, jak začali dostávat povolávací rozkazy. Nebo na Ukrajinu odjížděli za svými rodinami a pak už neměli možnost se vrátit. Tehdy spousta menších a středních firem, které znám, měly personální problémy, když jim ti zaměstnanci zmizeli. A týkalo se to samozřejmě i větších firem. Najednou měli třeba jen třetinu nebo polovinu lidí, což se pak promítne do těch staveb. V hrubých stavbách jsou Ukrajinci konkurenceschopní, někdy i lepší. Trochu si myslím, že ještě pořád čeští řemeslníci jsou lepší například v pokládce podlah v truhlářských věcech, při výrobě nábytku, elektrikáři. Tyhle práce dělají stále převážně naši čeští lidé. Ukrajinci většinou končí u obkladů.

Kolik máte aktuálně rozjetých projektů a na čem děláte?
Děláme teď současně asi na deseti projektech. Ten proces je dlouhý. Když se s každým klientem budeme bavit o rodinném domu nebo vile, nebo o kompletním interiéru, tak to třeba u těch domů představuje rok práce, než se začne fyzicky něco stavět. Někde jsme teď úplně na začátku, obhlížíme pozemek, zjišťujeme si nějaké limity a u některých klientů už jsem ve fázi za hrubou stavbou. Není to o tom, že bychom měli deset projektů na stejné startovací linii. Je to tak různě rozpracované. Převážná část našich projektů se točí kolem individuálního bydlení. Jedná se o komplet domy včetně interiérů v cenách od 10 do 35 milionů. Jde o rodinné bydlení plus děláme i stavby pro firmy. Teď zrovna děláme v Rokycanech velký projekt penzionu u hlavního nádraží. To je rekonstrukce bývalé secesní vily s dostavbou. A pro jednu firmu děláme sídlo v Mýtě u Rokycan.

Máte jako architekt nějaký svůj charakteristický znak nebo prvek, který by se odrážel ve vašich projektech?  
Já o něm úplně nevím, ale možná když by to někdo studoval…? (smích). Ale asi tíhnu k věcem, které jsou tvarově a prostorově jednodušší. Nemám rád ozdobné prvky, ornamenty. Spíše udělám radši klasický dům se sedlovou střechou bez přesahů, než nějaký domek s přesahy, apsidou na jídelní stůl a s nějakou výraznou fasádou. Mám rád tvarovou, barevnou a materiálovou střídmost. Chtěl bych, aby to fungovalo provozně a dispozičně. A aby to nějakým způsobem odráželo i ty klienty, kteří tam mají bydlet. Pro mě je důležité, aby tam klienti byli spokojení. To je pro mě důležitější než to, jak to vypadá na fotce. A tím, že s klienty spolupracujeme od začátku, až do nastěhování, což trvá zhruba tři roky, tak u většiny z nich ten pracovní vztah přerůstá v kamarádský vztah. Vracím se k nim po pěti, šesti osmi letech, potkáváme se s nimi. S některými jezdíme třeba společně na chatu. Je fajn mít takovou zpětnou vazbu v reálu. Ti lidé vám rovnou řeknou, co funguje, nebo co už bychom třeba neměli dělat. A to je pro mě ta nejcennější zkušenost, kterou můžete mít.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený delniq (@delniq)

Zmínil jste tu barevnost, jakou třeba vy osobně preferujete barvu a co říkáte tomu, když si někdo nabarví dům na fialovo nebo na zeleno a na modro?
Architekti mají rádi dvě nebo tři barvy. Bílou, černou a všechny odstíny šedé. Ale není to dogma, vychází to z nějakého širšího celku charakteru okolí. Když budete stavět něco na jihočeské vesnici, tak to asi neuděláte úplně černé. Ale jsem poměrně háklivý na ty vysloveně výrazné barevné kreace, zelené baráky, rudé baráky, fialové baráky. Poslední dobou mě nepřestává udivovat, co se objevuje na českých sídlištích, kde to není o jedné barvě. Je to třeba o třech barvách, které jsou výrazné. A ještě je na těch fasádách nějaká grafika, vzor, kolečka a trojúhelníky. Trochu jsem byl zděšený z toho, že jeden můj dlouholetý kamarád je předseda SVJ bytového domu na Kladně. Tam také řešili zateplení a on také chtěl víceméně jednolitou jednobarevnou fasádu. A to narazil zejména u těch starších obyvatel domu. Že šedivé a jednobarevné to měli už dříve a teď že je tedy možnost popustit trochu uzdy fantazie. Stavební úřad mu také řekl, aby přinesl tři varianty, kde budou alespoň tři barvy. Trochu mě mrzí, že na těch sídlištích je každý dům úplně jiný a úplně to rve oči. Pokud to v té společnosti nevidí ani lidé, kteří jsou za to zodpovědní, tak to tady bude vypadat jako omalovánky. Měli bychom asi dospět k nějaké regulaci.

Existují i nějaké „světlé“ výjimky?
Viděl jsem třeba u silnice několik starých paneláků, které zateplovali. Ty domy mají přistavené výtahy, mají jednolitou, jednobarevnou fasádu a všechny jsou stejné. A jenom ta výtahová šachta má z jedné strany výraznou barvu. Jedna je červená, další lehce modrá a další myslím byla zelená. A přesně to stačí pro takou identifikaci. Ten dům s modrou výtahovou šachtou je už dobře rozpoznatelný. Je tam nějaká barva, ale ve své podstatě to neruší celek. Dá se to tedy dělat i chytře, nemusí ty domy být unifikované. Barevné jsou nejen sídliště, ale i ty satelity. I tam to hraje všemi barvami i tvary. Lidé si barvy vybírají na základě nějakého vzorníku. OK. Mají nějaké tendence k tomu, mít zelený dům, kterým ale já osobně nerozumím. Na druhou stranu bych se nedivil, že ta výsledná barva, kterou nakonec na té fasádě mají, překvapila i je samotné. Protože ty vzorníky neodpovídají tomu, jak ta barva působí ve finále na tom domu.

Máte jako architekt nějaký sen, nějakou vysněnou realizaci?
Asi to není úplně o typologii té stavby, jestli to má být kostel, divadlo, nebo kaplička. Spíš asi bych chtěl udělat jakoukoliv stavbu, která bude nějakým způsobem doceněná bejen širší veřejností, ale i tou odbornou. Jako že je povedená.

Co si myslíte o plánech, které tady byly v minulosti a nedopadly dobře, například Kaplického knihovna…? Je to škoda že se nepovedla její realizace?
Má to dvě roviny. Z roviny mého pohledu nejsem příznivce, zastánce a milovník organické architektury, která vznikala už v 60. nebo 70. letech minulého století. To nebylo něco futuristického s čím by Kaplický přišel jako s novinkou. Teď se to dá technicky zrealizovat, dříve se to úplně nedalo. Není to můj šálek kávy, nicméně si myslím, že ta knihovna tam stát měla. Zase to ukázalo to, co se říká a ve všech příručkách si to přečtete. Že architektura je víceméně odrazem společnosti nebo svědectvím doby. Tak tady se to ukázalo dvakrát, že my nejsme schopni a připraveni postavit věc, která by tak hodně výstředně narušila ten náš rybníček. Nebo to, na co jsou lidé zvyklí. Obecně si myslím, že bohužel Kaplického knihovna byl poslední a možná jediný výrazný architektonický počin, který se adekvátně rozebíral v médiích. Nenapadá mě jiný projekt, který by napříč médii a společností takto silně rezonoval. Je to škoda, že nestojí i když nejsem jeho fanoušek.

Máme v Česku nějakou novou zajímavou architekturu, na kterou se vyplatí jet podívat?
Určitě tady jsou zajímavější projekty, ale je trochu smutné, že většina z nich je v rukou soukromého sektoru. Veřejný sektor svazují architektonické soutěže, které se mnohdy nevypisují nebo na to nejsou peníze. Představitelé měst mají také obavy, jak by veřejnost přijala a vnímala výrazné stavby. Myslím si, že ve veřejném sektoru je takových staveb málo, a přitom právě tento sektor by měl být tím hlavním motorem, který bude ukazovat, jak to jde dělat. Z veřejných zajímavých věcí mi přijde skvělá Litomyšl, kde se postavilo velké množství moderní a kvalitní architektury. Teď tam třeba otevřeli novou prodejnu Lidl, která je úplně jiná než ostatní v republice. Je to další ukázka toho, že když samospráva chce, tak jde i s tím majitelem řetězce najít cestu a dát tomu přidanou hodnotu.

Lidl v Litomyšli má zelenou střechu a dřevěné obložení, zdroj: Atelier VAS

V soukromém sektoru je spousta věcí, které se povedly. Fantastická je Dolní oblast Vítkovic, a to co tam vytváří architekt Pleskot. Napadá mě také nové sídlo Lasvitu v Novém Boru. Hodně silně je ve mě zarytý trapistický klášter v Novém Dvoře, který navrhoval zahraniční špičkový architekt John Pawson. Tyto prováděcí výkresy pro něj dělal slavný plzeňský architekt Jan Soukup. Těch míst je hodně a přibývají, nicméně veřejný sektor stále pokulhává.

Dnes jsou velmi populární tiny house. Co na tento trend říkáte?
Líbí se mi to. Docela by se mi líbilo, kdybych si v budoucnu postavil malou chatičku, kam by se vešla jedna rodina. Líbí se mi představa, že v pátek sednu na kolo a strávím tam víkend. To je takový můj malý soukromý sen. S těmito projety se v posledních letech roztrhl pytel. Spíš, než samotná stavba se mi líbí místa, kde to lze postavit. Nějaké scenérie jsou úchvatné.

Sídlo firmy Lasvit, které kromě skleněného domu zahrnuje též další rekonstruované památkově chráněné objekty, se v roce 2020 stalo vítězem 5. ročníku soutěže Památka roku Libereckého kraje, zdroj: ov architekti   

Co vzkáže na závěr Delniq řemeslníkům? 
Z principu je mi líto řemeslníků, kteří jsou poctiví a snaží se to dělat dobře a kvalitně. Mrzí mě to, pokud to oni berou tak, že se profil Delniq do nich strefuje, což není cílem. Vím moc dobře, že oni to také nemají jednoduché, jednat s investory. I na tom profilu je vidět, že řada věcí, které se tam profilují, nejsou z hlavy toho řemeslníka. Dost často jde o nápady investorů. Na spoustu řemeslníků ti investoři tlačí, co se týká ceny i času. Druhý profil o poctivých řemeslnících a ujetých přáních investorů bych už asi nezvládal dělat. Mohu dát prostor někomu jinému, kdo v tom vidí nějaký prostor na prezentování těchto věcí.