Nebezpečné díry, nesjízdná místa. Vyjeli jsme s vozíčkářem do centra

S Janou Kovaříkovou a jejím synem Honzou, který je upoutaný na vozík, se potkáváme na Náměstí Dr. E. Beneše. Přijeli autobusem z Rochlice. Autobusy jsou podle nich v pohodě, dobře řešené, jedině musí člověk vyčíhat, kdy jedou ty nízkopodlažní. A tak je nijak extra neřešíme, jdeme do ulic.

Už samotný Benešák je pro vozíčkáře oříškem. Jezdit s vozíkem musí cik, cak, pokud nechce být rozklepaný. „Malé dlažební kostky jsou dobré pro slabozraké a nevidomé, ale vozíčkáře to vyklepává. Na rozdíl od velkých kostek na náměstí, ale ještě celkem jdou. Mezi ně zapadávají kolečka, a tak bez pomoci je projet náměstí hodně těžké. Všechno musí jet vozíčkář s doprovodem, sám to nedá, někde se zasekne,“ popisuje Kovaříková.

Na náměstí před radnicí jsou hned tři velikosti dlažebních kostek, a tak si vybírá trasu. „Všude teď dělají nové malé kostičky, ale my jsme z toho zoufalí. Vím, že jsou trvanlivé, ale pro nás je problém, že nezískáš žádnou rovinu a vozíčkář je neustále otřásaný. Dostává zabrat jeho tělo a dostává zabrat vozík, protože všechny nárazy a otřesy uvolňují šroubky, více opotřebovávají materiál, a tak vozíky nevydrží tolik, kolik by měly,“ vysvětluje matka vozíčkáře a podotýká, že nejmenší kostičky, z nichž je třeba část náměstí, ještě jdou, ale prostřední velikost třeba v Pražské a Moskevské, jsou nejhorší.  Hodně také záleží na tom, jak jsou kostky udělané.

I drobnosti jsou velkou překážkou

Například vystouplé kostky nebo velké mezery mezi nimi jsou nebezpečné zejména pro vozíčkáře na mechanickém vozíku, protože má užší kola. Elektrický si s nimi lépe poradí, protože má kola širší. Ovšem když někde kostka nebo i více vypadne a dlouho tam chybí, člověk na vozíku si nevšimne a do díry vjede, může se převrátit s vozíkem dopředu a ublížit si. Navíc si sám jen těžko pomůže zpět do vozíku a na kola. 

„Když jdu Moskevskou nebo Pražskou, vybírám menší zlo a jedu s vozíkem po menších kostkách, vždycky se snažím na nich jet alespoň jednou stranou kol. Ale bohužel, často mi v tom brání stojící auta, předzahrádky, reklamní poutače,“ popisuje Jana Kovaříková. Na vozíku vozí třicetiletého syna, který váží 55 kilogramů, a tak se s ním, a navíc váhou vozíku, který má kolem 12 kilogramů i s nezbytnými nástavci a sedáky, celkem nadře. Jak sama ale říká, má ale oproti jiným lehčí zátěž. „Většina našich soukmenovců má kolem 80 kilo a argument, že si mají postižení pořídit elektrický vozík, je hloupý. Oni ho nedostanou, když mají třeba k tomu zrakové postižení, nesplňují podmínky pro jízdu na silnici. A bohužel nedostanou ani elektrický vozík ovládaný doprovodem,“ vysvětluje. 

Návštěvy obchodů v historických zástavbách jsou pro vozíky skoro nemyslitelné. Téměř všude je zastaví schody nebo úzké vjezdy. Někde i personál. Jana například vzpomněla na situaci, kdy zajela s Honzou do prodejny s Textilem na Pražské ulici a když už tam vozík doslova vecpala, prodavačka ji upozornila, ať si to odloží tady u dveří, než půjde nakupovat. „Myslela jsem, že mluví o mém batohu na zádech, ale ukázala prstem na Honzu, což mě samozřejmě nesmírně rozzlobilo,“ vzpomíná Jana a dodává: „Hodně je to hlavně o lidech.“ Obchodní centra jsou naopak pro vozíčkáře přizpůsobená, a tak jsou, ať chtějí nebo ne, donuceni nakupovat tam. Široké chodby, výtahy, regály dost od sebe.

Každá cesta z domu do města je pro vozíčkáře náročnou výpravou. Při procházení městem potkáváme Hanu Pipkovou s opatrovníkem, která je také upoutaná na vozíku, mechanickém. „Nejhorší jsou obrubníky, ty jsou všude vysoké, i ty nové. A v zimě nemáme skoro vůbec šanci vyjet, ale doma sedět pořád nemůžeme,“ líčí Pipková. Každou cestu plánuje a vyráží za každou pochůzkou nejméně o půl hodiny až hodinu dřív.

Potvrzuje to i Kovaříková. „Když si můžeme vybrat, volíme vždy asfalt, jako mají auta. Obrubníky jsou všude, sice se snaží teď stavět nižší, alespoň na některých místech, ale vozík bez doprovodu je stejně nevyjede. Vždycky musí použít sílu k tomu, aby i nízkou obrubu přejel, a na to nemají mnozí vozíčkáři sílu s ohledem na věk nebo třeba typ postižení,“ popisuje. To jsme právě na Soukenném náměstí, kde při přejetí kolejí musí vozíčkář najít místo s nejnižší obrubou a teprve tam dokáže přejet. Honza to zvládne sám, ale bojí se projíždějících tramvají a aut, že včas nestihne přejet, a tak mu to chvíli trvá, než se k činu odhodlá.

Pošlapaná důstojnost postižených

Koukáme na obchodní centrum a napadá mě, jak vůbec vozíčkáři řeší veřejné toalety, když je často horko těžko hledají i zdraví lidé. „Obchoďáky mají toalety pro postižené, dokonce zdarma, ale jinak máme vždycky sebou bažanta a musíme si najít nějaké skryté místo. Holky, ty to mají mnohem složitější,“ popisuje Kovaříková.

„Nikdy se nás nikdo neptal, třeba když se plánují veřejná místa nebo opravy, co by vozíčkářům pomohlo. Už jsem to mockrát nabízela, když byla různá jednání, protože jsem velmi aktivní v různých organizacích. Máme mraky organizací s vozíčkáři, ale nikdo je neosloví, aby daly nějaké dobrozdání. Rádi bychom jim řekli, na co dát pozor,“ říká Kovaříková a opět se vrací k toaletám. Podle svých slov ty opravdu bezbariérové viděla pouze ve Francii. „Většinou je u nás dělají tak, že záchod je u zdi a z jedné strany místo pro vozík, ale ne každý je schopen přesednout jen z jedné strany. A bezbariérová toaleta je zpravidla řešená tak, že k záchodu je přilepené umyvadlo, a to je tragédie. A tak sice kolikrát využijeme bezbariérovou toaletu, ale nakonec i tam čůráme do bažanta,“ popisuje a doplňuje: „Důstojnost lidí na vozíku je hodně pošlapaná. Na to vůbec nikdo nemyslí.“

Situace je čím dál horší

Cestou potkáváme Lenku Kořínkovou z libereckého sdružení D.R.A.K., které je poskytovatelem sociálních služeb a s tělesně postiženými lidmi pracuje denně.

„Apelujeme na město, spolupracujeme s lidmi, kteří se na bezbariérovosti města podílí, ale vůbec to v Liberci nejde rychle, spíš je to horší. Poznatky našich lidí na vozíku jsme přispívali, ale nikde se neprojevily. Je to čím dál tím horší, zejména ve středu města a pak máme dvě další vytipovaná nebezpečná místa,“ vysvětluje Kořínková.

Jedno z nich je u vlakového nádraží, kde je pro vozíčkáře nemožné přejít přechod přes ostrůvek, protože je příliš vysoký a nepřejede. Pokud to má objíždět, je to velmi dlouhé, a navíc mu hrozí nebezpečí, že ho někde srazí tramvaj. Druhé nebezpečné místo je v Liberci 6, v Rochlici. Kde je to nejhorší u zálivů na autobusy a u přechodů, kde dělají povrch z velkých kostek a stalo se, že vozíčkář i zapadl a spadl.

„Tohle nás všude hrozně tíží, i já sama jsem mámou dítěte na vozíčku. Dcera jezdí na elektrickém vozíku v Liberci a musela si naplánovat jednu trasu, aby se vůbec do města dostala a nemůže se dostat nikam jinam,“ popisuje Kořínková. Vzpomíná i na hrůzostrašnou historku, kdy se její dcera cestou po městě snažila vyhnout zaparkovaným koloběžkám na chodníku a převrátila se i s vozíkem do silnice. Auta stihla dobrzdit a děvčeti lidé pomohli zpět do vozíku a na kola. Zážitek to byl ale hrůzostrašný.