„Nikdy před tím jsem nedělal práci, u které bych byl tak silně vnitřně přesvědčený, že dává smysl,“ říká Zdravotní klaun Jakub Šafránek

Proč ses rozhodl stát Zdravotním klaunem?
Začalo to v roce 2019. Napsal jsem e-mail do Zdravotního klauna, abych zjistil, jestli o mě mají zájem a zda bych se na tu práci hodil. Dostal jsem odpověď, že se mi ozvou, až vypíšou nějaký konkurz. Znovu mě kontaktovali v říjnu 2021. Během těch dvou a půl let jsme stihli zažít pandemii, covid mi na půl roku vypnul jednu hlasivku, s rodinou jsme prodali dům v Brně a koupili obecní pastoušku kozla Bobeše v Hrusicích. A to jsem tu horskou dráhu života vzal ještě hodně zkrátka. Když už jsem ale po takové době dostal pozvánku na konkurz, tak jsem tam šel. A pak na druhé kolo a třetí… Klaunovat jsem začal v únoru 2022, asi tři roky po tom prvním e-mailu.  Kdybychom byli na esoterickém webu, tak bych teď napsal: „Náhoda? Nemyslím si!“. Na náhody ale moc nevěřím. Takže spíš než o rozhodnutí, šlo o to, že jsme se našli.    

Kromě toho, že jsi Zdravotní klaun, jsi také herec. Působil jsi v několika různých divadlech. V Těšínském divadle, v Brněnském divadle Radost a aktuálně pracuješ v Divadle Spejbla a Hurvínka. Jaká byla tvá cesta z Těšína až do Prahy?
Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale vlastně jsem tu republiku celkem prokřižoval. Pocházím ze Šternberka u Olomouce, pak následovala Ostrava, pohraničí a následně Brno. Tam jsem žil skoro patnáct let, oženil se, zrekonstruoval dům, zasadil strom a zplodil syna… no po pravdě byl první dům, pak syn, svatba a k té jsme dostali strom. A když bylo tak nějak splněno, byl čas jít zase dál. Ten dům a strom jsem tam nechal, zbytek jsem si vzal s sebou.

V Divadle Spejbla a Hurvínka působíš jako loutkoherec. Za kterou loutku hraješ?
U Hurvínků jsem nováček, vlastně ještě o fous čerstvější než u Zdravotního klauna. Takže, jak s oblibou říkám o svém působení ve Zdravotním klaunovi, jsem ptáče sotva opeřené. Každopádně ve své úplně první inscenaci v divadle S+H jsem dostal roli “učitele”. Je to činoherní role a předobrazem není nikdo jiný než profesor Skupa. Na závěr tohoto představení po mě režisér Jirka Jelínek chtěl, abych odešel se Spejblem v jedné ruce a s Hurvínkem v druhé. Odejít s nimi by nebylo tak těžké, ale my “odcházíme” ve třech.

Využíváš zkušenosti z loutkoherectví nějak při klaunování?
To si upřímně nedovedu představit. Vlastik Krupička by během prvních několika minut zamotal všechny nitě, následně je zpřetrhal a nedej bože by se na nich možná ve finále přiškrtil. Vím dobře, co je schopen provést se stetoskopem nebo skládacím metrem, takže marionetu bych mu skutečně nesvěřil.

Při hraní, loutkoherectví i klaunování se setkáváš s dospělým i dětským publikem. Které je tvé oblíbenější a proč?
To je těžké říct, ale radši mám asi děti. Jako dospělý mám občas “dospělé vtipy” a jsem rád, když se jim někdo zasměje. Ale dítě je specifické v tom, že ho to buď baví, nebo ne. Buď vám to věří anebo ho nezajímáte. To poznáte při hraní, a u klaunování dvojnásob. Během návštěv se nám občas stane, že odcházíme a rodiče mají tendenci zatleskat. To by dítě nikdy nenapadlo. Tomu ”opravdovýmu” doktorovi přece taky netleská.

Ve volném čase se věnuješ tvůrčímu psaní. Pro Brněnské divadlo Radost jsi například napsal hru O Honzovi a zakleté princezně. Píšeš si i scénky na klaunování nebo vše vymýšlíš až za pochodu?
Když otevřete dveře nemocničního pokoje, nikdy nevíte, co vás za nimi čeká. Člověk by si asi mohl připravit nějakou teoretickou verzi toho, co se bude dít. Ale právě v té autenticitě, v tom, že vycházíme z toho, co se za těmi dveřmi objeví, je jedno z hlavních kouzel. Krom toho nevěřím, že by si Krupička zapamatoval, co bych napsal.

Baví tě více hrát nebo psát?
To je neporovnatelné. Přestože mě obojí moc baví, jsou to dvě naprosto odlišné činnosti. Na psaní je super, že se dá dělat doma a dokáže přinášet užitek i později. Oproti tomu v hraní je velká magie. Děje se v dané chvíli a až skončí, tak už se nikdy nevrátí ve stejné podobě…nemůžete to přepsat.

Využíváš někdy při klaunování nějaké vtipy nebo gagy, které znáš z divadla?
Úmyslně asi ne, ale rozhodně si s sebou nesu nějaké základní principy z divadla, jako je prostor pro reakci nebo pointování. Kdybych to měl ale vědomě využít, tak to Krupička pokazí, a ještě se tomu vysměje.

Dává ti klaunování něco, co ti „běžné hraní“ nedává? Jestli ano, co?
Možná naštvu všechny, se kterými jsem kdy dělal, nebo kdy budu dělat divadlo. Ale před Zdravotním klaunem jsem nikdy nedělal práci, u které bych byl tak silně vnitřně přesvědčený, a tak intenzivně cítil, že to dává smysl.

Ve Zdravotním klaunovi už jsi rok. Utkvěla ti za tu dobu nějaká vzpomínka v hlavě?
Ano, z uprchlického centra krátce po začátku války. Jedna ukrajinská holčička se mi podívala do očí tak, jak se to děje jen málokdy a řekla „You are beautiful clown.” Byla to moje třetí klauniáda a já jsem v té chvíli věděl, že jsem přesně tam, kde mám být. A pak mám ještě spoustu jiných vzpomínek, ale tahle byla první, a ještě ani trochu nevybledla.

Je něco, co tě v realitě Zdravotního klaunování překvapilo?
Jak skvěle ta organizace funguje. Děkuju za to.