(NE)OBYČEJNÍ: Od mládí vášnivě ráda píše rukou, být kronikářkou je pro ni jako stvořené

Kroniku v Polevsku píše od roku 2017, ale když ji převzala, musela ji dopsat dva roky zpátky. „Nikdo to prostě nechtěl dělat, nikdo nechtěl kroniku psát. Mě lidé znali a věděli, že rozdávám ručně psaná péefka. Starostka mi tak jednou říká, hele Zdeni, ty ráda píšeš, tak budeš psát kroniku a já souhlasila. Bylo to jednoduché,“ vzpomíná Poláková.

Od té chvíle uplynulo šest let a Polevsko v soutěži Vesnice roku Libereckého kraje získalo diplom za vzorné vedení kroniky obce. Kronikářka Zdeňka Poláková ji přitom, tak jako většinu věcí, dělá po svém.

Texty píše výhradně rukou, fotky si lepí, jak se jí to zamlouvá a texty doprovází i obrázky, které sama namaluje. „Všude nosím pastelky a mám to moc ráda, proto mám i k té kronice blízko. A vedu kroniku i našemu pěveckému sboru, který jsme si založili v Polevsku. I kroniku v Polevsku píšu ručně, dělám to s láskou. I když vím, že jsou regule jiné, tak to dělám pro lidi, co přijdou po nás,“ podotýká Poláková.

Psaný text miluje už od mládí. Péefka začala dělat asi před třiceti lety. „Dělám to tak, že si přes rok píšu do diáře nějaké myšlenky, vypisuji si z textů, něco slyším, něco mě napadne. Pak v listopadu sednu, udělám si siestičku, všechno to sepíšu na jeden list papíru, okopíruju, rozstřihnu a mám z toho takovou malinkou knížečku. Jsou to takové různé myšlenky,“ vysvětluje žena. Zabere ji to tak dvě až tři hodinky a knížek si vyrobí kolem dvou stovek. Pak je rozdává celý rok.  

„Říkám tomu toaletkové čtení. Lidi kolem mě to mají rádi a mají to roky schované, dokonce jsou i tací, kteří mají schované všechny za těch třicet let. Já si je sice také schovávám, ale nemám jich schovaných tolik jak ti nejoddanější,“ líčí Poláková.

S novoročními knížečkami se pojí i různé příběhy. Například před mnoha lety věnovala péefko v Jindřichově Hradci jedné paní v obchůdku, kde ležel na křesle pejsek. „Moc se mi líbil a já jí říkala, že je moc krásný a kdyby někdy měli štěňátko, tak bych ho chtěla. Paní odvětila, že o tom vůbec neuvažují. Ale já jí tehdy dala to péefko, vždy na něj píšu telefonní číslo a adresu a před osmi lety najednou volá. Že mají knížku stále na záchodě a vzpomněla si, že jsem chtěla štěně a oni zrovna jedno mají. A tak mám psa Tymiána,“ vypráví jeden z příběhu kronikářka.

Nedávno ji také potěšilo, když byla na srazu po letech a tam knížečku někteří po čtrnácti letech od posledního setkání vytáhli z peněženky, ve které to nosili celou dobu. „Nesetkala jsem se s tím, že by to někdo vyhodil. Každý si tam najde,“ dodává Poláková.

A co říkají na její psané příspěvky mladší generace, které jsou zvyklé používat hlavně emailovou korespondenci nebo píšou na počítači? „Reagují na to moc hezky, protože neexistuje generační blok. Když to jde ze srdce do srdce, tak je jedno, zda je to člověk ve věku mých vnoučat nebo ve věku mých rodičů,“ míní milovnice psaní.

Nyní chystá další počin. Chtěla by vydat povídky, které už má napsané. Chybí ji ještě dokončit ilustrace, které ale nechce dělat sama. Povídky jsou nejenom z Polevska. „Budou ale především plné humoru. Kdy vyjdou, zatím neví. Mám je připravené k vydání, čekám na ty ilustrace. Ale já mám dost času,“ uzavírá Zdeňka Poláková.