Před pětapadesáti lety burácely Libercem okupační tanky. Začala srpnová invaze roku 1968

Je čtvrt na čtyři ráno a dlouhá kolona tanků a bojové techniky se valí Sokolskou ulicí. Kolonu vede osobní vozidlo Volha, které odbočuje k radnici a vystupují z ní dva lidé. Na jedoucí auto dopadají pěsti lidí stojících kolem a ozývá se křik, ozývají se první výstřely, právě od zmíněné dvojice ve vojenských pláštích. Jsou první zranění.

Kolona jede Moskevskou a dál míří přes ulici Milady Horáková směrem na Prahu. Některé tanky jedou přes Sokolovské náměstí, jiné přes Šaldovo náměstí kolem zámku. Na Sokolovském náměstí trojice mladíků běží vstříc vojákům v domnění, že jde o cvičení. Jeden z nich, M. Vlček, je střelen do hlavy, zranění je vážné, ale jen o vlásek uniká mrti.

Nad ránem už v ulicích stojí stovky lidí. Hrozí pěstmi, křičí, hází kameny, jiní pláčou.

Je 6:05 hodin, dvacetiletý voják Jan Šoltys sedí na zábradlí před Svatkou a hází po tanku kameny. Ten vyjede z dráhy, zdemoluje zábradlí a mladíka vleče za sebou. Výsledkem je pět těžkých zlomenin, zhmožděnina hrudníku, tržné rány po celém těle. Z nemocnice je propuštěn až na začátku listopadu. Tank zachytil i osmnáctiletou Marcelu Šimkovou, která utrpěla pět zlomenin žeber.

V 7.15 hodin na stejném místě vlétne do okna projíždějící gazu úlomek a řidič je zasažen. Zanedlouho se auto vrací v doprovodu vojenské techniky, vyskakují dva vojáci a střílí dlouhé dávky do vzduchu. Za oknem v domě vedle Svatky zasáhne kulka do ruky desetiletou Annu Šubitkovou. Celá kolona začne ostřelovat most, divadlo, radnici i národní výbor. Trvá to tři minuty. Tank ve směru od pošty vystřelil dávku do lidí, je několik postřelených a zraněných. Lidé utkají, schovávají se pod lešení u Radničního sklípku. Střelba si vyžádala tři desítky zraněných, a i několik mrtvých – zemřeli devatenáctiletý Zdeněk Dragoun, pětadvacetiletý Jindřich Kuliš, pětašedesátiletý Josef Fialka a na lešení umírá i zedník Rudolf Starý z Jeřmanic. V ulici 5. května byl postřelen Stanislav Veselý, který rovněž za tři dny umírá. Smrtelnému zranění podlehla za dva dny i zdravotní sestra Eva Livečková. 

Brzy ráno vydávají prohlášení OV KSČ, národní výbor i ONV. Předsednictvo OV KSČ přijalo výzvu, v níž prohlásilo okupaci za porušení suverenity ČSSR a všech dohod, nabádalo veřejnost ke klidu a zabránění nepředložených akcí, aby nebyly zbytečné ztráty na životech.

V suterénu Krajského projektového úřadu začala pracovat skupina libereckých kulturních pracovníků. Byli mezi nimi i Václav Havel a Jan Tříska, kteří byli zrovna na návštěvě ředitelky galerie Hany Seifertové a když zjistili, co se děje, začali aktivně vyvíjet činnost. Skupina ještě ten den vydala Výzvu spoluobčanům sestavenou Václavem Havlem a podepsanou 27 kulturními pracovníky z Liberce a Prahy.

V 11.30 hodin jeden z projíždějících tanků vyjíždí z dráhy a narazí do podloubí hotelu Radnice. Zdivo zavalí přihlížející. Cisterna při vyhýbání nezvládá manévr a přimáčkne na sloup podloubí Bohumila Kobra. Tank při couvání poškodí i tři přivolané sanity. Dvaasedmdesátiletý Bohumil Kobr umírá ještě téhož dne, třiadvacetiletého Miroslava Čížka do nemocnice dovezli už mrtvého. Vincenci Březinovi rozdrtil zával zdiva obě nohy. Jeho stav se ovšem postupně zhoršuje a 12. září umírá jako poslední, devátá oběť invaze v Liberci. 

Výsledkem prvního dne srpnových událostí v Liberci bylo podle zpráv tehdejšího ředitele nemocnice Libora Součka 45 zraněných a 4 mrtví, kteří byli přivezeni do nemocnice. Z uvedeného počtu bylo 12 lidí zraněno velmi těžce, 15 těžce a 18 lehce. Ze skupiny těžce zraněných ještě toho dne dva zemřeli. Pohřeb obětí se konal 24. srpna 1968 u libereckého krematoria. U rakví stála čestná stráž, na prostranství nastoupila čestná stráž místní posádky a vojenská hudba. Jan Tříska zarecitoval báseň a Severáček zazpíval píseň Čech krásné. Pohřbu se zúčastnilo na pět tisíc lidí, na počest obětí houkaly snad všechny sirény ve městě.

O rok později byly z náhrobků obětí vyškrabány české vlaječky a pozůstalým bylo ve dnech výročí bráněno navštěvovat poslední místo odpočinku svých blízkých.