Staré pumpy patří k ohroženým památkám. Zbyla jich už jen hrstka

Historie zdejší čerpací stanice, ale i dalších, které stály v Liberci či okolí určitě stojí za zmínku, což potvrzuje i historik Jaroslav Zeman, autor knihy Liberec – urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Ten nyní připravuje další knihu o Liberci, kde se mnohé čtenáři dozvědí i o čerpacích stanicích.

Čím byla čerpací stanice u Jablonecké ulice zajímavá? A od kdy do kdy tam pumpa stála?

Pumpa zde stála od roku 1934 do roku 1980 a jednalo se o první moderní čerpací stanici (service station) v Liberci, poskytující vedle pohonných hmot i doprovodné služby jako huštění pneumatik, prodej provozních náplní, náhradních dílů a nezbytné hygienické zázemí, tedy obdobné služby, jak je známe dnes. Jednalo se o poměrně náročně architektonicky řešené čerpací stanice, kterých ovšem bylo jen minimum - typickou ukázkou byla právě zmíněná liberecká pumpa, postavená dle projektu architekta Louise Kautzkeho. Na architektonickém řešení těchto „service-station“ se vedle lokálních tvůrců podíleli také architekti zvučných jmen, jako Josef Gočár, Jacques Groag, Ladislav Machoň, Oldřich Tyl, Josef Havlíček či František A. Libra.

Není to úplně typické místo pro čerpací stanici, mezi zástavbou. Nebo se mýlím a mám ten dojem proto, že dnešní pumpy stojí spíše na okrajích měst anebo mimo centra?

Je typické, protože se jednalo o jeden z hlavních tahů meziválečným Libercem. Místo se však hledalo velmi dlouho a díky tomu vznikla pumpa až v roce 1934, třebaže žádost o stavbu byla podána již v roce 1932. Zprvu ji chtěl investor a provozovatel Hermann Blaschka umístit na Sokolovské náměstí, k tomu však díky zápornému stanovisku města nedošlo a dlouho se hledalo vhodné místo. Byl to tedy skutečný zápas. Pokud by byla ovšem postavena již v roce 1932, patřila by k nejstarším kioskovým pumpám na našem území, protože jako nejstarší bývá označována zaniklá čerpací stanice ve Zdibech, taktéž z roku 1934.

Je běžné, že se objevují při různých stavbách pozůstatky takových čerpacích stanic, tak jak je to v případě této liberecké?

Řeknu to takto, není to úplně neobvyklé, protože čerpacích stanic, označovaných zprvu poetickým názvem benzínové kašny bylo v meziválečném Československu hodně, byť se jednalo ponejvíce o prosté stojany. Mezi provozovateli figurovali vedle petrochemických podniků (Vacuum Oil Company, Bratři Zikmundové, Ostia, Dombrowa, Kralupská rafinerie, Naftaspol ad.) a majitelů hromadných garáží (Anton Eisenkolb, Eduard Kinzel, Hugo Strass) také menší koncesionáři, často členové motoristických organizací. Například v meziválečném Liberci bylo k roku 1935 dokonce 44 čerpacích stanic, třebaže premiantem v tomto směru byla samozřejmě Praha.

Kolik podobných stanic v Liberci bylo? Asi moc ne, protože tolik aut nejezdilo.

Podobných málo, druhá taková stála v tehdy ještě samostatné Rochlici v dnešní Hodkovické ulici čp. 443 v areálu servisu Williho Wischanského, který shodou okolností stojí ve výrazně přestavěné podobě a bez čerpací stanice dodnes. Mimochodem v Hodkovické ulici se nachází ještě jeden unikát, a to autenticky dochovaná pumpa Benzina z 80. let 20. století, která také rychle mizí před očima.

Možná se může zdát, že čerpací stanice až tak zajímavou historickou stavbou nejsou. Ale opak je jistě pravdou. Co je na nich vůbec tak zajímavého a jak si mezi architektonickými památkami stojí?

Typologicky můžeme meziválečné benzínové stanice rozdělit do pěti základních skupin. První představují mobilní čerpací stanice, druhou nástěnná čerpadla („výčepní skříně“), třetí samostatné, zpravidla již stacionární stojany, které jednoznačně převládaly, čtvrtou stacionární stojany se stánky pro obsluhu a konečně pátou a nejnáročnější skupinu tvořily architektonicky řešené kioskové čerpací stanice, kterých ovšem bylo jen minimum. Z dochovaných "velkočerpacích" stanic se dodnes dochovaly pumpy v Prostějově, Rumburku, Turnově, Hradci Králové-Plošticích nad Labem a Hradci Králové-Kuklenech a donedávna také v Hodkovicích nad Mohelkou.

Tak či onak, historické čerpací stanice představují nejohroženější segment motoristických staveb a dodnes se jich zachovalo pouze několik což ovlivnilo nejdříve zavedení pravostranného provozu (1939, v pohraničí již v roce 1938), kdy dosavadní místo stanice přestalo vyhovovat svému účelu a pak také několik vln modernizace.