DRBNA HISTORIČKA: Plavecký bazén Liberec architekta Švancera

Realizovaný projekt pochází z října 1975, přičemž generálním investorem byl ÚV ČSTV Praha, stavební práce byly pod taktovkou Sportprojektu Praha a Sportservisu Liberec. Architekt Pavel Švancer zde aplikoval řešení, které se objevuje již u prvních návrhů z 60. let, kdy nápaditě využil svažitý terén parcely a vstupní partii umístil na hranu terénního zlomu. Většina hmoty stavby je tak skryta v údolí a při pohledu z Tržního náměstí má charakter nízké, jednopodlažní budovy.

Bazén je tvořen vlastně dvěma kubickými objekty, vstupní částí a o něco vyšší plaveckou halou. Nepodsklepená část byla založena na vrtaných pilotech. Mohutný objem zjemňují zaoblené zářivě bílé keramické půlválce kontrastující s rudou, přísně pravoúhlou kovovou konstrukcí skeletu. Autorem atypických profilovaných bílých keramických tvarovek, vyrobených v Elektroporcelánu Louny byl sochař a výtvarník Oldřich Plíva. Základní konstrukcí objektu je kombinace montovaného železobetonového skeletu MS-71 ve formě modulu 6000 x 7200 a ocelovou velkoprostorovou konstrukcí Válcoven trub VTŽ Chomutov. Atypické je pak řešení bazénu z vodotěsného betonu bez dalších izolací.

Původní vstup s karuselovými dveřmi je dnes skryt za novodobou, subtilní předsazenou konstrukcí. Součástí předpolí hlavního vstupu jsou i zajímavé, nerezové sedačky, umožňující posezení pro čekající návštěvníky během slunečních dnů a elegantní nerezové zábradlí. Výrobcem všech nerezových prvků byl podnik ZVU strojírny Hradec Králové, zabývající se výrobou nerezových nádob a zařízení pro pivovary a cukrovary, neboť to byl jediný výrobce v Československu, disponující potřebnou technologií. Oblé keramické tvarovky jsou užity rovněž v interiéru vstupní haly.

Ve druhém suterénu se nacházelo technické zázemí objektu jako vzduchotechnika, akumulátorovna, výměníková stanice, montážní šachta, úpravna vody či přepouštěcí bazén. V prvním suterénu se nacházel byt správce, provozní prostory bazénu, šatny, toalety, klubovna, místnosti personálu, kanceláře, další občerstvení a doplňkové provozy jako sauna a masáže. Velkou část přízemí zabíral velkoryse pojatý vstupní vestibul s pokladnami, autorskými, pohodlnými půlkruhovými sedáky, korespondující s elegantní architekturou budovy, vstupy do dámských a pánských šaten s umývárnami a vstupem do občerstvení (dnes restaurace).

Restaurace je směrem k bazénu plně prosklená, a tím umožňuje hostům uklidňující výhled na plavce a okolní zeleň. Hlavní 50 metrový bazén s osmi drahami a trojicí můstků a menší dětský bazén jsou situovány v plavecké hale rovněž v úrovni prvního suterénu. Po stranách ochozu bazénu je pak tribuna s kapacitou 450 diváků. Stropní podhled z prvků Feal je zavěšen na příhradových vaznících a členěn pruhy pro snadnou orientaci závodníků při plavání naznak. Barevná kombinace exteriéru se opakuje i v interiéru, na stěnách a podlahách – v šatnách červené dlaždice ohraničují prostor pro obuté návštěvníky, temperované bílé pro bosé.

Sám architekt v souvislosti se zvolenou barevností podotkl následující: „Architektonické dílo určuje jeho prostředí a klima. Inspirace ovšem mohou přicházet i odjinud. Já si vzpomínám na svoje mládí, tehdy mě vždycky při koupání bývala strašná zima. A když jsem dostal za úkol postavit plavecký bazén v Liberci, řekl jsem si, že bych chtěl vytvořit dílo, kde by lidé tyto negativní pocity neměli. Jaké prostředky jsem pro to zvolil? Především jsem si řekl, že je to pocit barvy. Barva působí teple, zvolil jsem proto červenou a bílou. Bílou jako symbol čistoty, červenou jako symbol tepla.“ 

Ještě v průběhu stavby byl areál stadionu oživen skulpturou Kapka již zmíněného Josefa Plívy a Jana Lukáše z roku 1983. Vysoce hodnocena byla novostavba i dobovým odborným tiskem, který v této souvislosti konstatoval, že "plavecký stadión v Liberci je jednou z nejzdařilejších realizací soudobé architektury ve městě". Při stavbě se architekt neomezil na samotnou budovu, ale řešil ji současně s přilehlou plochou Tržního náměstí. Parter pojal jako odpočinkový prostor, ve kterém sjednotil sadové úpravy, prvky drobné architektury a povrchy do formy sugestivního předpolí areálu. Náměstí tak bylo obohaceno o parčík s kašnou od Viléma Veselého z roku 1986 a atypickou stylovou zastávku MHD, vycházející z architektury protějšího stadionu.

Význam objektu potvrzují i ocenění, která Švancer získal (cena mezinárodního bienále Interarch v Sofii z roku 1987 a Cena Josefa Havlíčka v roce 1988). Realizovaná stavba je výsledkem první etapy projektu, na kterou měla navázat další, v jejímž průběhu měla být zřízena soustava otevřených bazénů v údolí Jizerského potoka, ohřívaných slunečními kolektory, dětskými hřišti a terasami na slunění. Budova plaveckého bazénu je mimořádně hodnotnou ukázkou pozdně modernistické sportovní stavby, spojující v sobě technicistní tendence s emotivním pojetím architektury a právem tak patří k nejhodnotnějším a nejzajímavějším stavbám svého druhu na území České republiky. Elegantní, působivý výraz stavby se nepodařilo setřít ani dodatečným úpravám, kdy došlo mj. k přístavbě nové, lehké vstupní části, kryté postmoderní střešní vlnkou a dvojice tobogánů.