Některé mobilní hry používají manipulativní techniky. Jak je poznat?

Takzvané herní dark patterns, v českém překladu temné vzorce, jsou záměrně navržené taktiky, které vás mají přimět k tomu, abyste ve hře zůstali co nejdéle, a nejlépe při tom utráceli peníze. „Zatímco vývojářům tyto taktiky vydělávají, spotřebitelé se kvůli nim mohou snadno nechat dotlačit k rozhodnutím, která by za běžných okolností možná vůbec neudělali. Ještě zranitelnější jsou pak děti, kterým často nedochází, že virtuální měna ve hře neznamená jen pár obrázků, ale že stojí skutečné peníze,“ upozorňuje ředitelka spotřebitelské organizace dTest Eduarda Hekšová. A tak se může stát, že z několika zdánlivě neškodných nákupů za pár korun naroste účet, který už tak zábavný nebude.

Jaké taktiky hry využívají?

Jedním z nejběžnějších příkladů dark patterns jsou tzv. Daily Rewards, kdy hráč dostává odměnu za každodenní přihlášení. „To sice může vypadat nevinně, ale na hráče to vytváří tlak, aby hru zapínal denně, a trávil tak jejím hraním přirozeně více času. Podobně fungují i Limited-Time Offers, tedy časově omezené nabídky nebo slevy, které v hráči vyvolávají pocit naléhavosti, a často tak vedou k impulzivním nákupům,“ vysvětluje Lucie Korbeliusová z časopisu dTest.

Dalším častým trikem je Progress Gate, kdy je hráči záměrně zpomalen postup ve hře, pokud nezaplatí, nebo nesleduje reklamu. Někteří netrpěliví spotřebitelé tak raději zaplatí pár korun, než aby museli sledovat i několikaminutovou reklamu. „Děti pak často utrácejí za různou virtuální měnu, která jim umožňuje nakupovat si do hry různé vybavení. Podobně funguje i model Pay to Win, kde si za peníze lze koupit výhody, které dávají výrazný náskok. Ti, kteří nezaplatí, pak mají mnohem menší šanci ve hře uspět nebo se posunout dál,“ dodává Korbeliusová.

Nezletilí hráči

„Z pohledu práva má dítě jako spotřebitel omezenou způsobilost k právním jednáním. Znamená to, že samo může uzavírat pouze takové smlouvy, které jsou svou povahou přiměřené vyspělosti nezletilých, a zároveň pro ně nejsou zjevně nevýhodné. V praxi může jít například o drobné běžné nákupy. U on-line her a aplikací je však situace složitější,“ vysvětluje Hekšová.

Herní platformy nebo mobilní obchody (jako App Store nebo Google Play) podle ní obvykle neověřují věk dítěte důsledně a umožňují mu uzavírat smlouvy o poskytování digitálního obsahu nebo předplatného pouhým kliknutím na tlačítko. „Z právního hlediska by však u takových transakcí, zvláště pokud jde o opakované platby nebo vyšší částky, měl být vyžadován souhlas rodičů,“ poukazuje Hekšová.

Pokud dítě bez vědomí rodičů v rámci hry uzavře smlouvu nebo provede nákup, může být taková smlouva považována za neplatnou. Je však nutné vždy přihlédnou ke konkrétnímu případu a věku dítěte.

„V současné době je především na rodičích, aby sledovali, co jejich děti na internetu dělají a jaké aplikace nebo hry používají. K tomu mohou využívat různé nástroje rodičovské kontroly, které umožňují nastavit limity pro stahování aplikací, sledovat čas strávený u obrazovky nebo omezit přístup k nevhodnému obsahu,“ dodává Hekšová z dTestu. Otázkou ale podle ní zůstává, jestli by pohyb dětí v on-line prostředí neměl být přísněji regulován i na legislativní úrovni.