Rozhodnout se vyhledat pomoc je otázka i osobní odvahy, říká Daria Čapková, koordinátorka v boji proti domácímu násilí

Jak říká Daria Čapková, matka tří dětí a sama oběť domácího násilí, je potřeba změnit celospolečenské klima v pohledu na „oběti“ domácího násilí. Paní Daria Čapková, jež vystudovala Sociální a mediální komunikaci na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze, se s Drbnou podělila o své zkušenosti i o svůj vlastní životní příběh. Tímto zve i na konference "Společně proti násilí", která se koná v Rytířsku u Jihlavy od 24. do 25. února 2016.

Proč jste chtěla, abych slovo „oběť“ dala do uvozovek?
Protože člověk, ať už muž, žena nebo senior, který domácí násilí zažije a rozhodne se jej řešit, není oběť. Naopak – tento krok je o ohromné vnitřní síle.

Četla jsem, že na jednoho člověka postiženého násilím ve válečném konfliktu, nebo teroristickým útokem vychází devět osob, které jsou, nebo někdy v životě byly, oběťmi domácího násilí. Existují tedy nějaké statistiky, kolik například žen se setkalo s domácím násilím?
To nevím, ale dle statistik každá čtvrtá žena zažila nějakou formu domácího násilí. Zpočátku mají ženy pocit, že se u muže jedná o hlubší projev lásky, že o ni ten muž „bojuje“, ale hrozivé na tom je, že většina těch případů domácího násilí jsou si velmi podobné. Začíná to právě u té prvotní zkušenosti, kdy si ženy myslí, že šlo o zkrat, a ten muž opravdu v násilí poleví, ale postupně se ta pomyslná smyčka utahuje a násilí se stupňuje. Je to takzvaná spirála smrti.

Vykazuje domácí násilí ještě nějaké další „shodné rysy“?
Třeba skutečnost, že s člověkem pravomocně odsouzeným za týrání osoby ve společné domácnosti se dále nepracuje. Po propuštění z vězení nebo z vazby tento člověk sice musí docházet například do Probační a mediační službu, ale neexistuje zde žádná psychologická nebo psychoterapeutická pomoc, žádný psychiatrický dohled či práce s těmito osobami. Vím akorát o jednom zařízení v Brně, které s těmito lidmi pracuje, ale ti musí dobrovolně přijít a uznat, že mají s agresí problém.

Kolik mužů, potažmo žen, tímto centrem prošlo?
Mizivé procento. Nicméně kdyby to stát legislativně ošetřil, bylo by to pro ně samotné i pro celou společnost ohromným přínosem.  Pak by si daný člověk uvědomil, ano, udělal jsem chybu, ale teď na sobě pracuju. V opačném případě si troufám říci, že většina „tyranů“ si tu chybu nikdy nepřipustí.

Mluvíte i z osobní zkušenosti?
Ano, můj muž si doteď myslí, že jsme měli ideální manželství. A že to, co se u nás v posledních 4 letech dělo, bylo normální a nanejvýš projevem -dle jeho mínění- „psychické“ lability.

A měli?
V podstatě ano. To je mimo jiné další často shodný rys, že páry, které zažívají nějakou formu domácího násilí, působí navenek velmi spořádaně a často ani jejich příbuzní či přátele nic netuší. Ale je to v podstatě o tom, že pokud tam opravdu domácí násilí probíhá, je to často žena, která se snaží ten vztah udržet, chce mít lidově řečeno „klid“, mlčí a partnerovi neustále ustupuje, takže se právě může začít roztáčet již zmiňovaná „spirála smrti“.

Kdy se zastaví? 
To je různé. Některé domácí násilí nikdy neopustí dveře domova a nikdo se o něm nedozví. Některé ženy naopak dospějí do stádia, což byl i můj případ, že si prostě uvědomí, že takhle nechtějí a v podstatě ani nemůžou dál žít. A poté se rozhodnou vyhledat pomoc, ale i to je otázka osobní odvahy a rozhodnutí, protože člověk musí čelit otázkám „na tělo“ a dalšímu legislativnímu kolotoči, který je velice náročný. Musím za sebe říct, že když jsem se situaci rozhodla řešit a vyhledala pomoc, tak mne velice pomohl profesionální a lidský přístup příslušníků obvodního oddělení Policie ČR Havlíčkův Brod. Cítila jsem v jejich práci nestrannost a pochopení.

A co ty osoby, které tu sílu nebo odhodlání nenajdou? 
Většinou to odnáší zdravotně, mají různé psychosomatické následky, bolí je klouby, mají lupénku a tak podobně. Existují také děti, které mají celoživotní psychické následky v případě, že jsou častými svědky domácího násilí a jejich rodiče se nerozejdou. Nemůžou mnohdy prostě odpustit svým rodičům, že se nerozvedli, popř. nerozešli.

Záměrně jsem řekla „osoby“, protože domácí násilí je častým problémem také u seniorů.
Ano, máte pravdu.  Tam je potřeba pro změnu intervenovat na osoby ohrožované, aby si nekladli za vinu, že například svého syna či dceru, kteří je tyranizují, špatně vychovali.

Existují ještě nějaké shodné rysy domácího násilí, respektive v čem vidíte jeho příčiny?
Jsou to určitě zakořeněné stereotypy v podobě podřízenosti ženy a mužské dominance. Máte tu po staletí fungující model, že muž je pánem domu, takže proč by si nezařval a nebouchnul do stolu.  Bude to podle mě trvat ještě pár staletí, než budou mít muž i žena doopravdy stejná práva.

V současné době je podle Vás nemají?
Tak legislativně ano, ale v rámci rovnoprávnosti muže a ženy jsme až na 81. místě v celosvětovém žebříčku. To není moc dobrá vizitka.

Už ale slyším mužské oponenty, že za většinu problémů si můžou ženy samy, protože svou emancipací nabouraly odvěký řád? 
No pravdu budou mít možná v tom, že v současné době nemá muž pevnou funkci v rodině.  Když se díváte na filmy z první republiky, hlavou rodiny je sice přísný, ale morálně pevný tatínek. Čili v odpovědi na Vaši otázku – problém není v tom, že se ženy emancipují, ale v tom, že celkově v této společnosti chybí pevné morální zásady.

V tomto smyslu mě napadá, že se často zaměňuje rovnost za stejnost?
Ano, přesně tak. Muž a žena jsou biologicky i sociálně rozdílné bytosti, ale to přeci neznamená, že si nejsou rovni. Oba mají právo na štěstí, oba mají právo plnit si sny, nebo participovat například na politickém a společenském rozhodování. Nemyslím si, že by žena chtěla zastávat roli muže, já nechci opravovat auto, ale radši upeču cukroví, protože u toho se cítím dobře a to mi jde. Problém tedy vidím v tom, že si společnost tyto dva pojmy a jejich rozdíl moc neuvědomuje. Chci prostě pro všechny stejnou startovací čáru.

S tím souvisí také zaměření projektu Pro Ženy. Mohla byste nám o něm něco říci?
Cílem projektu ProŽeny je realizovat vzdělávací semináře a sebepoznávací kurzy na různá témata a také přednášky o násilí, přičemž aktivity jsou mimo jiné určeny jak pro ženy v řídících a rozhodovacích funkcích, a také pro oběti domácího násilí. V rámci projetu i moje osobní odvaha jít s kůží na trh motivuje lidi o tomto problému mluvit.

Jaké jsou odezvy?
Vždy se na těchto aktivitách najdou osoby, které mají zkušenosti s násilím. Mají potřebu o něm mluvit, sdílet a najít pomoc. Máme již poměrně velký počet žen, kterým poskytujeme pomoc po e-mailu a telefonicky. Vždy je vyslechneme a pak jim doporučíme odborníky na tuto problematiku. Co oběti do začátku potřebují, je právě vyslechnutí a sdílení. Velice dobře se nám osvědčila spolupráce s Bílým kruhem bezpečí, konkrétně s pobočkou v Jihlavě.

Je něco, co byste třeba v rámci zjištění projektu vyzdvihla? 
Že problém domácího násilí není problémem sociálně slabší veřejnosti, jak si společnost často myslí. Nám v rámci projektu píší ženy, které jsou v řídících a rozhodovacích funkcích. Zhruba 14 % žen v této pozici je i obětí nějaké formy násilí.

A vnímáte nějaké pozitivní změny v této oblasti? 
Tak například dnes oproti minulosti – a myslím tím hluboké minulosti – je týrání trestný čin a od 1.1.2009 funguje tzv. Institut vykázání, kdy je násilná osoba vykázána ze společného obydlí na dobu 10 dnů. Pěvně věříme, že také brzy i Česká republika přijmeme tzv. Istanbulskou úmluvu. Je to nová Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí. Je nejobšírnější mezinárodní smlouvou usilující o vyřešení tohoto závažného problému porušování lidských práv. Jejím cílem je nulová tolerance k tomuto násilí a představuje významný krok k tomu, aby se Evropa, ale i svět mimo ni, stal bezpečnějším. Istanbulská úmluva není jenom pro ženy, ale představuje kompletní dokument k potírání násilí na všech pohlavích.

A jak lze konkrétně těm ženám pomoci? 
Podle mě je nejúčinnější konkrétní případ, konkrétní tvář, konkrétní jméno. Třeba když o domácím násilí promluvila Iveta Bartošová, zvýšil se počet nahlášených případů domácího násilí. Lidé si řekli, že když se to může dít jí, není ostuda, že se to děje i jim.

Proto jste se rozhodla o svém příběhu otevřeně promluvit? 
Víte, člověk si denně klade otázku a řeší, zda to neměl vydržet, zda to nemohlo být jinak a zda za to nějak může, protože jak se říká, což je taky takové klišé, že za rozvod můžou oba.  Jenže toto není rozvod. Tohle je domácí násilí. A dokud se o něm nebude mluvit, zůstane velmi často nevyřčené a celá společnost nebude vědět, co s ním. Začíná to u všudypřítomného násilí v televizi, které si fixujeme jako takový standart. Jenže násilí není omluvitelné, ať na muži, ženě či dětech. Žádný tvor si nezaslouží být týrán.

Gratuluji Vám, že jste v sobě tu sílu našla.
Děkuji. Zjistila jsem, a to na vlastní kůži, že ta osoba ohrožená domácím násilím nepotřebuje soucit, potřebuje pomoc. A ať už ta pomoc bude v podobě osvěty, sdílených příběhů nebo doprovodu na výslechy, pořád je to pro ni důležitější, než projevy soucitu.  A také je potřeba naučit lidi si o tu pomoc konkrétně říct.  Cokoli, co pomůže ozdravit společnost nejen od domácího násilí, vnímám jako skvělý krok vpřed.