Vodní elektrárnu ve Spálově si ročně prohlédne přes tisíc turistů

"Elektrárna je jedním ze zastavení na známé Riegerově stezce," dodala Beránková. Hydroelektrárna byla postavena v letech 1921 až 1926 podle návrhu Antonína Jílka a Emila Králíčka. Je dokladem toho, že se v minulosti na průmyslových stavbách nešetřilo. Navíc by mohla být pro moderní architekturu učebnicí souladu průmyslové stavby s přírodou. Stojí v malebném koutě u soutoku Jizery a Kamenice a nezasvěcený laik by v budově elektrárnu rozhodně nehledal.

Stavba připomíná spíš vilu nebo zámeček. Je natolik kvalitní, že bez větších oprav slouží už 90 let. Hlavní loď, v níž je strojovna, by přitom mohla být klidně tanečním sálem, stačilo by jen demontovat dvě Kaplanovy turbíny, které před několika lety nahradily původní Francisovy. Stylové je i osvětlení, schody do podzemí lemuje zdobené litinové zábradlí.

Strojovně vévodí galerie podepřená sloupy a nad ní rozměrná nástěnná malba Ferdinanda Rubeše s alegorií věnovanou elektrické energii. Galerii pod ní zabírá manipulační pult s černou mramorovou deskou od firmy Františka Křižíka. Ten, kdo kdysi turbíny z tohoto místa ovládal, si musel připadat jako na kapitánském můstku. Dnes už je ale pult se svými ciferníky, barevnými světly a tlačítky jen dekorací.

Elektrárnu ovládá počítač a desítky ukazatelů nahradila jediná obrazovka počítače. Většina původního zařízení přesto zůstala zachována jako dokument doby. Přístroje a měřáky ukazují, že je možné skloubit účel i estetickou hodnotu. Tenhle rozměr moderním zařízením většinou chybí. Provoz je dnes plně automatizovaný a místo čtyř lidí, elektrárnu obsluhuje v jedné směně jediný člověk.