Proč v ČR nechtějí žít majitelé zahraničních firem?

Ze zprávy analyzující data za rok 2016 na první pohled vyplývá, že Česká republika si vede poměrně dobře. V celkovém pořadí ekonomik jsme na velmi slušném 27. místě z celkových 190 hodnocených zemí s celkovým skóre 76,71 bodů ze stovky možných. Jenže – celkový ukazatel je složen z devíti pod-ukazatelů, jejichž hodnocení se průměruje. A tam je zakopaný pes.

Česká republika totiž dosahuje vynikajícího výsledku hlavně díky prvenství v oblasti „Přeshraniční obchod“, která hodnotí byrokracii a náklady spojené s odbavováním zásilek na hranicích. Ty se, díky lokaci České republiky a sousedním státům a volnému pohybu zboží mezi sousedními zeměmi (EU, respektive EHP) limitně blíží nule. Výborný výsledek Česká republika dosahuje i u oblasti „getting elektricity“, tedy nákladů potřebných k odběru elektřiny pro podnikání – s průměrem 68 dní a 4 úkony se řadíme na 13. místo světového žebříčku.  

U ostatních hodnocených kritérií to tak slavné není. Proces vyřízení stavebního povolení k podnikatelské činnosti trvá dle statistik Světové banky v průměru 247 dní, což Českou republiku řadí na 130. místo za země jako Kongo, Džibuti, Namibie nebo Sudán. K rozjetí podnikání, byť jsme si v tomto ukazateli velmi polepšili, je stále nutné 9 pracovních dní a 8 úkonů, což Českou republiku řadí na 81. místo světového žebříčku. Vymáháním práva u soudu (68. místo) strávíte v tuzemském justičním matrixu v průměru 611 dní a utopíte náklady rovné třetině pohledávky. Pro vyřízení daňové povinnosti firmy (53. místo) je nutné odpracovat v průměru 234 hodin ročně, tedy zhruba 31 pracovních dní.

Jasně, jsou to jen statistiky. Ale tak nějak bychom si měli připustit, že tady leží reálná problematická místa konkurenceschopnosti české ekonomiky.