Nekonečnou skříň plnou vysněných kousků oblečení připomíná fundus libereckého divadla. Člověk, se tady může stát, kým chce. Trhanem, princeznou, obchodníkem i vílou. Dokonce zvířetem nebo tlusťochem, který se sotva valí. Kostýmy a doplňky jsou všude, kam jen oko dohlédne a přehled o nich má vedoucí garderobiérka Michala Bícová.
Fundus je vlastně taková obrovská skříň v místnostech. Není ani vidět z jednoho konce na druhý. Kolik máte kostýmů?
Spočítané to není. Určitě to bude ale k milionu kusů. Podle mnoha kolegů z jiných divadel, je náš fundus srovnatelný s tím v Barrandovských ateliérech. Nakonec i filmaři si k nám občas jezdí kostýmy půjčovat.
Je tady k vidění všechno možné, pánské i dámské šaty, obuv, ale i masky pohádkových postav nebo strašidel, klobouky, ale i podivné bachraté figury…
Najdou se tady mnohé zajímavé kostýmy. Třeba jedna z nejdelších vleček zdobí šaty, které nosila Věra Poláchová v představení Boris Godunov v roce 2005. Kostým draka se objevil v baletu v Kouzelné flétně v roce 2004, potvory vytvořené z trikotu a dodělávané silikonem účinkovaly v Malém divadle v inscenaci Pobřeží, před devíti lety a teď tu sedí se mnou. Béžové figury s břichy jsou vatony, které se šijí proto, když je potřeba udělat herce tlustým. Objevily se třeba ve hře Kokkola z roku 2010.
Vyznat se v takové pestré směsi kostýmů asi není snadné. A jak se k nim vůbec dostáváte, nakupujete je nebo šijete?
Každý kostým má svůj rodný list. V něm je fotografie, napsáno z čeho je vyroben a všechna představení, v nichž hrál. Při přípravě nového představení dostaneme požadavek na kostýmy, a tak nejdřív hledám, co lze ve fundusu najít. Pokud něco schází nebo to není úplně to pravé, hledám nové kousky v sekáčích a ve výprodejích nebo se došívá. Hodně kostýmů jsou dary. Lidé nám posílají pozůstalosti nebo nosí oblečení, které jim je líto vyhodit. Někdy jsou oděvy moc krásné.
Máte tady spoustu krásných kousků a na některých je vidět, že opravdu pochází z hodně dávné doby. V krabicích shromážděné staré skleněné knoflíky, ty by jistě ocenili i sběratelé. A pak například netypické zdobení oděvů.
Knoflíky jsou vyřazené vzorkovnice, používají se jako brože. Máme tady secesní kostýmy, které ale slouží spíš jako inspirace pro krejčí. Jsou příliš malé a nikdo už je dnes neoblékne. Totéž platí i o botách. Netypický byl třeba kostým šitý pro představení Rigoletto, který se tvořil vzhůru nohama. Netradiční je i vytvořené brnění z formiček na cukroví a různých báboviček.
Boty jsou vůbec kapitola sama pro sebe.
Některé boty nosí herci na jeviště už 60 let a stále drží. Máme ve sbírce i původní, originální secesní dámské střevíčky z 19. století. Mají velikost 2 a půl, podle původního číslování a pochází z Vídně. Samozřejmě je už nikdo neobuje. Divadlo boty odkoupilo v roce 1972 za 70 korun. Hrály v představení Celé dny po stromech.
Své boty mají sboristé, konkrétní, podepsané kousky pak sólisté a herci, kterým je rovnáme do poliček pod jejich jménem. Nejvíc se unosí klasické pánské polobotky. A máme taky pár vychytávek. Třeba do vysokých bot vkládáme pet lahve, aby stály a nelámaly se.
A s jakými největšími lapáliemi se při vybírání kostýmů na představení potýkáte?
S různorodostí postav herců. Nejhorší je situace, kdy odchází a přichází lidé. Mají odlišné postavy, jsou vyšší nebo menší a pak se do kostýmů nevejdou a musí se přešívat nebo hledat jiná cesta. Největší problém je nedostatek financí. Žádné velké nákupy si nemůžeme dovolit.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
