Ján Jurco si splnil dětský sen, na moři strávil 22 let

Pane Jurco, kdy se začala psát historie Československé námořní plavby?

"Mnozí ani nevěděli, že jsme jako suchozemci měli tak velkou flotilu lodí. Pluli jsme celý svět od Austrálie po Kanadu. Většina lidí v tuzemsku znala jen místní Labskou plavbu a podobně, že jezdíme po moři křížem krážem moc lidí nevědělo. Námořní plavba měla u nás tradici padesáti let. Celkem nás bylo tisíc námořníků. Za tu éru od založení v roce 1952 jsme měli 40 lodí, to není málo."

Jak se vlastně „suchozemec“ jako Vy  dostane k námořní plavbě?

"Já jsme z východního Slovenska. Námořní plavba byl můj klukovský sen od čtrnácti let. Můj strýc byl v Argentině ještě za první republiky. Vyprávěl mi a hrozně se mi to líbilo. Říkal jsem mu: Strejdo, já tam jednou pojedu. V šestadvaceti jsem tam vážně byl a i když strejda už nežil, poslal jsem mu z Rosalia pohled. Na moře jsem se dostal přes Dunajskou plavbu v Bratislavě. To byl takový první krok k tomu, dostat se na moře. Každý rok se na moře hlásilo tak dva tisíce kluků, vzali jich ale asi jen tak dvacet."

Vzpomínáte si na svou první námořní plavbu?

"Ano, bylo to v roce 1977, kdy jsem na moře vyrazil na lodi Radhošť. Plulo se ze Štětína do Indie. Byl jsem hrozně šťastný, že se mi podařilo dostat na loď. Zažíval jsem takový zvláštní pocit. Všechno bylo pro mě nové. Přiznávám, že jsem někdy měl i strach. Zkoušel jsem třeba, jestli bych se vešel do malého okénka, kdyby se loď začala potápět. To byly takové ty humorné začátky. Byl zajímavý pocit dorazit do Bombeje. Je to taková džungle a pro čtyřiadvacetiletého středoevropana něco úplně jiného."

Jak dlouho běžně trvala jedna plavba?

"Minimálně šest měsíců, někdy to byl třeba i rok. Já jsem jednou na lodi strávil dva roky. Byl jsem mladý kluk a tak jsem dobrovolně na lodi zůstal déle, než co bylo běžné. Když jsem vyplouval, počítal jsem s tím, že na lodi Vítkovice strávím šest až osm měsíců. Nakonec jsem si to prodloužil na trojnásobek. Pluli jsme Ameriku, Austrálii, Japonsko a mně se domů prostě nechtělo."

Kolik let jste vůbec na moři strávil? Máte to spočítané?

"Je to neskutečných dvaadvacet let. Dvě třetiny jsem byl na moři a třetinu doma. Člověku to ale neuvěřitelně chybí. Když jsem byl třeba pět měsíců doma, volal jsem na plavbu, když už poplujeme. Tohle dělali všichni. Byla to trošku droga."

A kde bylo podle Vás nejlépe?

"Námořníci se těšili na Kubu. Byl to ráj na koupání a člověk si tam mohl za pět dolarů dovolit diskotéky a zábavy. Krásná je i Brazílie nebo Srí Lanka. Colombo je krásné město s nádhernými plážemi. Jednou bych tam chtěl soukromě v důchodu."

Kolik zemí jste procestoval? Dokážete to spočítat?

"Bylo by jednodušší říct, kde jsem spíš nebyl. Ameriku mám procestovanou od Aljašky po Chile. Nikdy jsem třeba nebyl na Novém Zélandě a ve střední Africe. Kolem rovníku mě to ani moc nelákalo."

Jaká je taková životnost námořní lodi?

"Kolem dvaceti let. Československá námořní plavba měla stále 18 – 20 lodí."

Na námořníka se určitě nehodí každý. Co je ideálním předpokladem?

"Námořník musí být tak trošku samotář i romantik. Není jednoduché být tolik dní na moři. Navíc musíte s každým dobře vycházet. Na lodi je to tak trošku jako na vojně. Jednou jsme třeba museli čekat před Bombejí dva měsíce na uvolnění místa v přístavu. Docházelo jídlo, pití, cigarety. Člověk musel zvládat i takovéto momenty. Na loď se nedostal jen tak někdo. Trestaný člověk neměl šanci stát se námořníkem. Byli jsme vždycky velká rodina, která musela fungovat."

Několik let pořádáte ve své hospodě námořnické srazy. Jak vznikla tato myšlenka?

"V brazilském přístavu Salvador jsem viděl námořnickou hospodu. Hned jsem chtěl mít podobnou v Liberci, což se mi za pár let splnilo. Hned jsem proto začal svolávat námořníky, na které jsem měl kontakty. Začali k nám na sraz jezdit kluci z celé republiky i Slovenska. Letos se nás na třináctém srazu sešlo necelých sedmdesát námořníků. Naše srazy mají vždycky skvělou atmosféru."

Jak námořníci berou privatizaci České námořní plavby po více než deseti letech?

"Byl to obrovský podvod, za kterým stojí Kožený a Klaus. Nebyl vůbec důvod něco prodávat. Nikdo o nás nevěděl, navíc to byla výdělečná firma. Jeden čas námořní plavba vydělávala víc, než Škodovka. Nikdo to nechápe, proč to šlo zrovna Koženému. Proto mám názor: Václav Klaus – prezident podvodníků. Před námi bylo do počtu lodí jen Švýcarsko a Rakousko. Poslední loď stála 35 milionů dolarů a návratnost byla asi sedm let. Kožený ji po roce za 30 milionů prodal a peníze si přivlastnil. Proč neprovozoval dál výdělečnou firmu? V Liberci máme třeba ještě dva aktivní námořníky, ale oba musí jezdit u německých společností."