Musherka sní o tisíci kilometrech na Aljašce

Právě jste se vrátila z Maďarska, kde jste si vyjela titul mistryně Evropy. Byl pro Vás něčím výjimečný?
Tohoto závodu jsem se zúčastnila spíš nějak náhodou. Od jara jsem s mým husky kroužkem- tedy dětmi, které mi chodí pomáhat se psy- začala jezdit na canicrossové závody. Canicross znamená běh se psem. Zúčastnili jsme se celého jarního poháru a děti to bavilo a pro psy to byla změna. Přemýšlela jsem o našem programu a napadlo mi dát tomu celoročnímu snažení nějaký cíl a tím cílem se stala účast na mistrovství Evropy psích spřežení na kárách v Maďarsku. Každý rok je tento závod někde jinde, po celé Evropě a těch 500km mi letos přišlo jako celkem dobrá vzdálenost na to, abychom tam mohli zajet. Příští rok bude tento závod v Dánsku a to už je kapku z ruky. Do závodu jsem přihlásila 6 dětí a sebe do kategorie Open s dvanácti psy. Psů mám naštěstí dost.

A vyšlo z toho nakonec nejlepší umístění…
Já jsem s žádným extra výsledkem nepočítala, protože se v tréninku zaměřuji u psů spíše na vytrvalost a tak to, že jsem soupeřům každý den naložila 4 minuty, mne opravdu velice mile překvapilo. O to více tento fakt těší, protože jsem běžela s týmem mých štěňat a takto se mi potvrdilo to, že můj chov je opravdu nadějný.
Tým juniorů také nezklamal! Tonda Šmaus se stal juniorským mistrem Evropy v canicrossu a Krysta Suchánkové vicemistryně. Titul získala i Bára Adámková v kategorii scooter s jedním psem a Gábila Lehká, bývalá biatlonová závodnice a moje výpomoc s dětmi, doběhla pro úžasné druhé místo v canicrossu žen. Některým dětem se závod nevydařil kvůli zdravotním problémům a došlo i na slzičky. Není ale konec všem dnům a už je rozhodnuto, pojedeme příští rok do Dánska. Myslím, že naše výprava byla velice úspěšná!
Musím říci, že to byl skvělý pocit vystoupit na stupně vítězů a poslechnout si Českou hymnu. Opravdu mne to velice dojalo a myslím, že to musel být i skvělý zážitek pro juniory.

Byl pro vás maďarský závod součástí přípravy na závod v Norku, kam se chystáte?
Ano tento závod byl součástí přípravy. Pro psy je důležité získávat zkušenosti ze závodů, potkávat se s dalšími psy, vyzkoušet si cestování, relaxovat v cizím prostředí… Je to nácvik rutiny a všechny detaily jsou důležité.

Femundlopet jste už jednou absolvovala, respektive, extrémní závod jste nedokončila. Přesto jste se dostala daleko. Jak to vidíte tentokrát, změnila jste třeba systém přípravy?
Ano, v roce 2011 jsem skončila na 410 kilometru. Letos bych se moc ráda dostala do cíle. Bude záležet na maličkostech, ale hlavně vím, že budu muset být já sama na sebe daleko přísnější! Musím také daleko více dbát na krmení psů v průběhu závodu a doufat, že cestou nás neskolí nějaká infekce. Je to celkem problém pokud máte na jednom místě více jak 1000 psů a někdo sem něco zavleče, tak může být velice rychle po nadějích.

Nejen, že jste závodnicí, ale i úspěšnou chovatelkou. Co máte raději? Jaké jsou Vaše chovatelské úspěchy, jsou už odchovanci od Vás k vidění na tratích? Jak si vedou?
Chovatelkou sice jsem, ale většinou si pořizuji štěňata jen pro svoji potřebu anebo pro mé přátele, které znám a vím, co se štěňaty bude. Rozhodně nejsem množitelem psů a nesnažím se pořizovat další vrhy za každou cenu. Chovatelskou stanici mám od roku 2000 a od té doby po dnes jsem odchovala 29 štěňat, což není zase až tak moc. Když se ale pro vrh rozhodnu, tak volím pracovně mé nejlepší psy, anebo ty, kteří mi jsou dostupní. Jsem moc ráda, že o všech mých odchovaných psech vím a mám o nich přehled. Buďto jsou v milujících rodinách anebo i závodí a většinou si vedou velice dobře. Pokud mi někdo telefonuje, že by chtěl šedobílé štěňátko husky s modrýma očima, tak mu většinou odpovídám, že takové nemám a ať se pokusí zeptat u někoho jiného.

Jak vidíte svou budoucnost? Máte nějaký závodní cíl nebo i životní?
Moji budoucnost rozhodně vidím ve společnosti mých psů. Hodně mne baví i práce s dětmi a tak budu vymýšlet i něco nového, co by je mohlo zaujmout. Určitě chystám knihu, ale vím, že napíši v mém životě jenom jednu a tak s tím nějak moc nepospíchám, ještě nemám závěrečné kapitoly. Možná bych mohla udělat i nějakou knížku pro děti, která by byla plná ilustrací a fotografií.
Mým velkým snem ale je zúčastnit se těch opravdu velikých závodů na Aljašce. Jsou zde závody Iditarod a Yukon Quest dlouhé 1000 mil, tedy 1600  km. Moje účast vázne na penězích. Bylo by k tomu třeba tak 2 miliony českých korun a ty nemám. Mluvím už o tom dost dlouho a stále se to nijak moc nerýsuje. Tuto zimu jsem se rozhodla udělat si radost a koupila jsem si letenku na Aljašku a poletím se podívat na start Iditarodu. Bude tam startovat jedna moherka z Norska, od které mám jednoho psa, a tak se s ní zúčastním zahajovacího banketu a slavnostního startu v ulicích města Anchorage a pak i ostrého startu z městečka Willow. Mám se tu potkat i s Češkou, která tu žije a trénuje své psy a tak uvidím, co to vše přinese. Je potřeba udělat první krok a pak se uvidí, co se stane. Budu počítat s tím, že mne potká nějaká šťastná okolnost a ono to třeba nějak klapne!