pondělí 28. listopadu 2022 René

Odrazila se z dřepu do bazénu a teď je na vozíčku. Věřím, že se zase postavím na nohy, říká Petra

Naděje umírá jako poslední. Tímto se řídí sedmadvacetiletá Petra Baštová, které se před půl rokem z minuty na minutu obrátil život vzhůru nohama. Na pracovním setkání vyrazila večer s kolegyní do bazénu s tím, že zdokonalí skoky do vody. Tato zdánlivě nevinná aktivita ji ale poznamenala více, než by Petra sama chtěla. Jak zvládá první měsíce na invalidním vozíku, jak celou situaci zvládá po psychické stránce a co jí předpovídají lékaři se dozvíte v rozhovoru.

Vraťme se k osudnému dni, kdy se vám stal úraz. Kdy to bylo? Můžete v pár větách popsat, co se vlastně stalo?
Tohle datum už mi asi nikdy nezmizí z paměti, úraz se mi stal 17.2.2022, a vlastně ten největší paradox je, že se nestalo skoro nic. Byli jsme na firemním teambuildingu a trávili odpoledne v hotelovém wellness, kde byl i takový menší bazén. S kolegyní jsme chtěly potrénovat šipky, ale ani jsme neskákaly, pouze jsme se odrážely z dřepu. Při druhém odrazu jsem hodně zaklonila nohy a ve vodě jsem se celá přetočila, do ničeho jsem nenarazila, ale jakmile jsem vylezla z vody, okamžitě mě začala velmi bolet záda. Bolela mě v místě, kde mě bolela už několik měsíců před úrazem, ale vždy jsem bolest řešila pouze prášky. Ten den tomu nebylo jinak, ale prášky mi nezabíraly a bolest byla nesnesitelná, proto mě odvezli na pohotovost, kde jsem dostala injekci proti bolesti a měla jsem být v klidu a jít spát.

Do té doby bylo ještě všechno ostatní v pořádku. Šla jsem spát, ale probudila jsem se v noci a nemohla jsem hýbat nohama, byly strašně těžké a já byla zmatená a vůbec jsem nevěděla, co se děje. Poté mě odvezla sanitka a podle magnetické rezonance se zjistilo, že mi praskla cévka a krvácelo mi do míchy a že je potřebná operace, aby se krevní sraženina odstranila.

Takže pak jste absolvovala operaci a co dál? Jaký byl verdikt lékařů?
To si pamatuju úplně přesně, po probuzení mi pan doktor sdělil, ze šance jsou minimální, ale ať spíš počítám s tím, že nejsou a že se na nohy už znovu nepostavím.

Co se vám v tu chvíli honilo v hlavě? To si asi nikdo z nás neumí a ani nechce představit…
Dobu těsně po operaci mam zpětně hodně v mlze, protože jsem v tu chvíli byla pod silnou dávkou sedativ, ale pamatuju si, že jsem držela mamku za ruku a strašně moc jsem brečela a říkala jsem jí: „Ale mami, že mi ty nohy nevezmou úplně?“ Ona říkala, že ne, co blázním? Zpětně mi to přijde vtipné, protože nevím, kdy jsem přišla na to, že by mi nohy měli amputovat, k tomu nebyl žádný důvod, ale jak jsem byla mimo, tak jsem se toho bála. V tu chvíli sem si asi ani neuvědomovala, ze necítím víc než půlku těla. A mamka mi pak říkala, že to zvládneme, tak se prostě naučíme žít jinak a já jsem jí hned řekla, že se nechci učit žít jinak, že chci zase chodit.

A tento cíl máte jednoznačně stále...
Přesně tak (úsměv).

Souvisely vámi popisované bolesti zad s tím, co se stalo? Nebo to byla jen nešťastná shoda okolností?
Tuhle otázku mi nikdo z doktorů bohužel nedokázal zodpovědět. Doteď nikdo nezná přesnou příčinu, proč ke krvácení došlo, pro doktory jsem v tomto záhada. Dělali mi ještě doplňující vyšetření cév, ale to neukázalo nic neobvyklého. Já osobně si myslím, že to spojitost mělo, ale je to pouze moje teorie, a už se nedozvím, jestli to opravdu tak bylo, nebo ne. V tuhle chvíli už to pro mě ani není důležité, já jsem to uzavřela a už se k tomu v myšlenkách nevracím.

Co se dělo potom? Předpokládám, že jste nejela hned domů...
Doma nejsem ještě ani teď. Týden jsem strávila na JIPce v Budějovicích, poté mě převezli na dva týdny na neurologii do Jihlavy, kde jsem čekala, až bude místo na spinální jednotce v Praze v Motole, tam jsem strávila dva měsíce, a teď jsem momentálně už třetí měsíc v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Domů bych se měla vrátit někdy koncem září.

A jak to, podle vás, s vaším pohybovým omezením bude pokračovat doma? Jak na tom jste aktuálně? Vím, že chůzi trénujete, jak se vám daří?
Aktuálně jsem plně odkázaná na invalidní vozík. Chůzi trénuju, ale pouze na takovém robotu, který ale vše dělá za mě. Já nic necítím, ničím nehýbu od pasu dolů. Od operace se zatím vůbec nic nezměnilo. Teď je pro mě nejdůležitější naučit se vše potřebné ke zvládání běžných denních činností tak, abych byla co nejvíce samostatná.


Petra trénuje chůzi na přístroji zvaném lokomat. 

Zmínila jste invalidní vozík. Jak jste se s ním sžila? Máte nějaké poznatky z praxe, co je pro vás třeba nejtěžší?
No, už spolu nějakou dobu fungujeme a už jsme si na sebe asi zvykli (smích). Je ale ještě hodně aktivit, které neumím, a bude to chtít ještě čas a trénink, abych je zvládla. Třeba slézt z vozíku na zem a zase vylézt zpět nebo se na vozíku obléct. Těžké jsou občas i přesuny na lehátko, do postele nebo do auta. Někdy jsou dny, kdy mi to jde samo, a někdy mám dny, kdy mě to stojí spoustu sil.

Jak to máte doma? Bude váš návrat vyžadovat nějakou speciální úpravu bytu či domu, kde bydlíte? Asi málokdo má bezbariérové bydlení...
Bydlím sama v bytě a bude nutná rekonstrukce koupelny a dodání schodišťové plošiny, protože k bytu vedou jedny schody. Všechno teď řešíme, aby to na můj návrat domů bylo připraveno, ale i když jsme vše začali řešit s předstihem, bude to tak tak, aby se to stihlo.

A co třeba auto? Asi i to bude vyžadovat úpravu, pokud jste řidička...
Co se auta týče, budu potřebovat určitě nové. Auto je potřeba upravit na ruční řízení, dále je potřeba upravit zadní dveře na elektricky posuvné a vyšetřit ještě nakládání vozíku. Už jsem měla možnost si ruční řízení vyzkoušet a kromě úpravy auta to bude chtít potom i trénink, protože to je něco úplně jiného než dřív.

Jaké jste měla před úrazem koníčky? Objevila jste během rehabilitací nějakou novou aktivitu, které se třeba začnete věnovat více?
Před úrazem jsem moc ráda chodila běhat a jezdila jsem na bruslích. Obě aktivity mi moc chybí, ale snažím se nemyslet na to, co nemůžu a raději si najít něco, co mě bude bavit a co budu moci dělat i teď. Mám v plánu vyzkoušet tenis, zalíbilo se mi i v bazénu, ale nemám zatím žádný konkrétní plán. Ale ráda bych si ještě pořídila pohon k vozíku, abych mohla vyjet třeba na procházky, respektive projížďky, a abych zvládla i nějaký náročnější terén.

Vaše odhodlání je obdivuhodné, stejně jako celkový přístup a to, jak jste s celou situací vyrovnaná. To jde poznat třeba i z vašeho facebookového profilu. Co vás tak žene dopředu? Měla jste, kromě popisovaného začátku, vůbec někdy krizi?
Já vlastně kolikrát ani sama nevím. Když bych si sama sebe někdy představila v téhle situaci, tipovala bych se na kompletní zhroucení, deprese a úzkosti, takže jsem překvapila sama sebe. Hodně mi pomáhá to, že mám rodinu a kamarády, kteří mě od začátku podporují a věří mi, že to všechno zvládnu. Pokud by na to člověk měl být úplně sám, bylo by to daleko těžší. I to, že jsem se rozhodla svůj příběh sdílet, je pro mě jak forma terapie, tak motivace. Od začátku mi chodí samá pozitivní zpětná vazba, a to mi taky dává sílu a energii. A taky jsem dost soutěživá a když něco chci, tak to prostě dostanu. Jinak menší krize občas samozřejmě mívám. Jsem jenom člověk a někdy už toho mám všeho dost, ale vždycky si řeknu, že se můžu vztekat nebo brečet, ale že nakonec mi stejně nezbyde nic jinýho, než pokračovat dál.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Petry Baštové

Štítky úraz, bazén, zdraví, handicap, postižení, rehabilitace, rozhovor, Petra Baštová

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.