Unikátní záchranu hned dvou lidských životů, metodou, která je v České republice využívána výjimečně, zvládl tým speciální skupiny pracující v Krajské nemocnici v Liberci. Doslova z druhého břehu přivedli liberečtí lékaři zpět na náš svět dva mladé muže, jimž se zastavilo srdce kvůli totálnímu podchlazení a oba již stáli na prahu smrti. Díky profesionálnímu a okamžitému zásahu libereckých záchranářů a lékařů však nejen, že se vrátili do života, ale péči lékařů opouštěli skoro po svých a bez závažnějších následků.
Obě záchrany se odehrály krátce za sebou v lednu a únoru a scénář příběhu byl takřka totožný. K nálezu jednoho podchlazených mužů byli záchranáři přivoláni brzy ráno, jednoho mrazivého lednového dne. Bezvládné tělo lidé objevili nedaleko nákupního centra v Liberci. Záchranáři vlastně jeli k nálezu mrtvého člověka, avšak ke zlomu došlo v okamžiku, kdy lékař zjistil při potvrzování smrti, po nalepení elektrod na tělo, že mužovo srdce stále vykazuje nějakou aktivitu. V tom okamžiku se rozjel rychlík bezchybné péče a umu záchranářů i speciálního lékařského týmu liberecké nemocnice – skupiny pro kritické selhání oběhu a plic.
Záchranáři našli na ulici člověka, jehož tělesná teplota vnitřního jádra (teplota uvnitř těla, na povrchu může být teplota daleko nižší nebo neměřitelná pozn. red.) byla pouhých 18 stupňů Celsia. To znamenalo, že srdce nereagovalo na elektrický výboj a k okamžitému zásahu se musel rychle připravit speciální tým. Hrálo se o čas.
„Běžně se staráme o nemocné, kteří utrpí srdeční zástavu a dojde u nich k obnovení srdeční funkce většinou mimo nemocnici a my si je přebíráme k další péči. Tito pacienti obecně jsou ve velmi kritickém stavu, ohroženi tím, že to špatně dopadne. Prognóza těchto nemocných je přes veškerou péči velmi špatná. Šance na to, aby přežil někdo zástavu srdce mimo nemocnici se pohybuje mezi 10–20 %,“ popisuje Jiří Seiner, vedoucí speciálního týmu, kardiolog a vedoucí Koronární JIP liberecké nemocnice.
Toto byl speciální případ, kdy k srdeční zástavě nevedl srdeční infarkt či jiné onemocnění, ale vlastní podchlazení organismu. Tedy zástava srdce přišla jako následek hlubokého podchlazení.
„Část pacientů, u kterých se nepodaří obnovit činnost srdce mimo nemocnici, se snažíme stahovat k nám za pokračující resuscitace a napojit je zde v nemocnici na plnohodnotný mimotělní oběh a tím jim dát šanci na přežití,“ přiblížil Seiner. A to byl i postup u těchto dvou zmíněných případů, kdy se použil tak zvaný koncept ECPR.
Zjednodušeně řečeno, záchranáři přivezli člověka silně podchlazeného, na pohled téměř bez života, ale převáželi ho za stálé resuscitace, která trvala i při odevzdání do nemocnice. Zde jej lékaři napojili na mimotělní oběhový systém a všechnu krev z jeho těla vyvedli ven, ohřáli a okysličili a opět vrátili do těla, čímž se jim podařilo zvýšit jeho teplotu. Za minutu touto cestou musí protéct alespoň 4 litry krve. Teprve poté, co dosáhli alespoň 30 stupňů, mohli přistoupit k „nahození“ samotného srdce elektrickým výbojem a obnově běžných životních funkcí.
„Resuscitace trvala více jak 90 minut, ale jak dlouho byl v takovém stavu venku, nevíme. To jsou časy, na které nejsme vůbec zvyklí. Většinou ideálně, když je všechno vyřešeno do 20 minut, pokud jsou pacienti resuscitováni déle, většinou nedopadají dobře. Mají závažné poškození mozku a často umírají,“ objasnil Pavel Sedlák, primář oddělení intenzivní péče a zástupce přednosty, který je dalším z členů unikátního týmu.
Přibližuje, v čem je zákrok ojedinělý. „My srdce na nějaký čas musíme rychle nahradit, aniž bychom ho ohrozili, zároveň jsou tyto věci velmi technologicky náročné a vysoké nároky jsou i na dovednost kolegů. V čem tkví ta unikátnost je, že je to koordinačně náročné z důvodu nutnosti dokonalé souhry přednemocniční a nemocniční péče, kdy jde doslova o každou minutu a vše musí být perfektně secvičené,“ vysvětluje zástupce přednosty. S tímto postupem se v nemocnicích teprve začíná a dokáže tímto způsobem pomáhat pouze hrstka lékařských týmů v zemi. „Průkopníky byli kolegové ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, konkrétně pan profesor Bělohlávek, který má v tomto směru řadu pacientů. Ale jinde v České republice je užití přístroje (ECMO) k resuscitaci pacientů s mimotělní zástavou, spíše rarita, i v Praze je to vysoký nadstandard a do jisté míry je to stále experimentální léčba,“ zdůrazňuje Sedlák.
Podle lékařů pořád není zcela prokázané, že právě použití mimotělního oběhu u takovéto zástavy je to, co pacientovi zachrání život. „Ale je to zejména proto, že jde o poměrně vzácnou diagnózu a je strašně komplikované zorganizování péče. A stále tam jde o čas, tedy co nejrychlejší dovezení pacientů do nemocnice a jejich napojení na mimotělní oběh,“ objasňuje kardiolog Seiner, s tím, že této počáteční fázi je zásadní perfektní práce zdravotnické záchranné služby.
U libereckých případů hrálo léčbě do karet samotné těžké podchlazení. Působilo jako ochranný faktor před poškozením, zejména mozku. „O co nejvíc hrajeme od první minuty srdeční zástavy je poškození mozku. Když mozek nemá několik minut okysličenou krev, tak dochází k nenávratným změnám ve smyslu ztráty mozkových buněk. A pokud není resuscitace u běžného člověka, který upadne do bezvědomí, během několika málo minut zahájena alespoň laicky, tak tam jsou už tak těžké nenávratné změny, že šance na přežití je velmi nízká,“ vysvětluje kardiolog a pokračuje: „Naštěstí to neplatilo u těchto nemocných. Měli už tak nízkou teplotu, že všechny buňky, i ty mozkové, byly do jité míry chráněné. Nároky buňky se v podchlazeném těle sníží natolik, že se nachází takřka v hibernaci. A i po desítkách minut, kdy se do mozku nedostává okysličená krev, člověk může přežít bez těžkého poškození.“
A tak lze tento způsob záchrany lidského člověka úspěšně použít třeba u lidí zavalených lavinou nebo tonoucích. Jeden z případů nejdelší zástavy srdce, zaznamenaných v Evropě byl například u lyžařky, která sjela do potoka pod led a její tělo se podchladilo až na 13 stupňů Celsia. Díky tomu ale přežila.
A jak jsou na tom dnes pacienti, které lékaři v Liberci zachránili? Jeden odešel domů po svých a druhý se ještě hojí se zlomeninami žeber, které utrpěl při resuscitaci. Ale spolupracuje a nemá žádné následky. „Fungují, jsou při smyslech, nemají žádné poškození mozku. Když znáte stav lidí, kteří prošli mnohem kratší resuscitací a jejich činnost srdce byla obnovena rychleji a vidíte je poté, tak toto je v porovnání doslova zázrak. Když se během tří dnů začne probouzet do plného kontaktu, tak nevěříte vlastním očím. Takových pacientů jsou na světě jednotky případů,“ shrnuje kardiolog Seiner.
Speciální tým liberecké nemocnice se o pacienty s touto zástavou z celého kraje stará od roku 2016 a má za tu dobu i několik pokusů o napojení pacientů, za pokračující resuscitace, na mimotělní oběh. Tyto pokusy většinou byly neúspěšné. „Je to velký úspěch pro celý tým a považujeme to za velikou motivaci a závazek proto, abychom tento systém do budoucna ve spolupráci s libereckými záchranáři dál rozvíjeli. A aby se nám podařilo tento systém uplatnit i u lidí, kteří mají zástavu srdce, ale nejsou podchlazení a nedaří se obnovit jejich činnost srdce mimo nemocnici,“ doufá Jiří Seiner.
Jeho kolega, primář Pavel Sedlák k tomu doplňuje: „Péče tohoto charakteru je raritní v České republice a na světě a nejdůležitější je v tomto případě koordinovat v daném regionu celou souhru záchranného řetězce tak, aby vůbec mohla být pacientovi nabídnuta šance na profit z této metody a jeho návrat do života. To, že lze toto poskytnout, vypovídá o určité vyspělosti nemocničního zařízení. Všem nám jde o to zvýšit úspěšnost nového života a lepší prognózu. A tato metoda je určitým příslibem a dává nám do ruky nový nástroj, který může těmto lidem pomoci.“
Foto Krajská nemocnice Liberec
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
