Před třemi lety přišel poprvé covid do Libereckého kraje. Hrdiny epidemie se stali zdravotníci

První vlna covidu přišla hned v roce 2020 zhruba od října do ledna, kdy nejvíc onemocnění zasáhlo seniory a populaci ve věku mezi 35. – 65. lety. Druhá vlna, která přišla v roce 2021 na podzim se nejvíc projevila u školáků, dětí ve věku mezi 5. – 19. lety.

„Počet případů za Liberecký kraj, který uvádí registr infekčních nemocí, ukazuje postupný nárůst počtu nemocných. V roce 2020 bylo 32 410 případů, v roce 2021 je evidováno 76 650 a v roce 2022 celkem 80 798 případů onemocnění covidem,“ uvedla epidemioložka Jana Prattingerová, vedoucí oddělení ústavní epidemiologie a hygieny Krajské nemocnice v Liberci (KNL).

Epidemie covidu měla na libereckou nemocnici, kam směřovali lidé z Liberecka s vážným průběhem onemocnění, asi největší dopad. Pokud pomineme různá opatření i změny systému práce, epidemie zejména prověřila připravenost zdejších zdravotnického personálu, sester, sanitářů, lékařů i dalších profesí nemocnice. „Pokud bych to měla shrnout, tak v době maximálního nasazení, byl všechen náš personál skvělý a zkušenost nás všechny hodně stmelila,“ říká Marie Fryaufová, ředitelka ošetřovatelské péče a vrchní sestra Centrálních operačních sálů KNL.

Na začátek příchodu covidu a první pacienty vzpomíná takto: „Musela jsem se vrátit asi o dva dny dříve z dovolené, začaly se zavírat hranice i okresy. Pacienti byli v tak vážném vztahu, že jsem to nikdy za čtyřicet let v nemocnici nezažila.“ Tehdy to podle ní bylo něco nového, neznámá epidemie, která přinesla obrovské nároky na personál. „Nikdo tehdy nevěděl, jestli nebude muset za hodinu dorazit do práce. Dnes už jsme zkušenější, dnes se k pacientovi s covidem přistupuje jako k jinému respiračnímu onemocnění. Také je už i jiný typ nemocnic,“ vysvětluje Fryaufová.

Vyzdvihuje nasazení všech, kdo v nemocnici pracují. „Nikdo neodmítl přijít, když náhle přibylo pacientů, dokázali jsme z hodiny na hodinu sestavit tým, který přišel. Všichni začali více komunikovat, soudržnost a pomoc všech navzájem byla neuvěřitelná. A to mnohde zůstalo dodnes,“ podotýká vrchní sestra.

Ani po odeznění epidemie to skoro nikdo nevzdal, rozvolnění dopadlo jen na pár jedinců. Z celé nemocnice odešly maximálně tři sestry, pro které to bylo až příliš náročné, některé v důchodovém věku odešly po prožitém nasazení na zasloužený odpočinek. „Ovšem mělo to opačný efekt, je větší zájem pracovat v nemocnici. Před covidem nám chybělo 70 sester, nyní nám jich chybí asi jen kolem dvaceti. Všichni viděli nasazení, v jakém se pracovalo, co ta práce obnáší. Dobrovolníci ze škol, kteří k nám při epidemii přišli pomáhat, se nyní po ukončení studií hodně vracejí a nastupují k nám,“ přibližuje Fryaufová. Podle ní tomu napomohla i změna v komunikaci i zlepšení personální či mzdové situace.

Spolu s tím se ale mění i systém přístupu k práci. „Máme mezi sestrami několik desítek sedmdesátnic, které jsou zvyklé pracovat hodně, 40 hodin týdně a k tomu 50 hodin přesčasů. Nová generace ale už nechce tolik věnovat práci a chce víc volna, vyšší zájem je tak více třeba o zkrácené úvazky,“ dodala ředitelka ošetřovatelské péče.