Počasí dnes19 °C, zítra19 °C
Čtvrtek 23. května 2024  |  Svátek má Vladimír
Bez reklam

Nejhorší je říct si, co bych chtěl, a neudělat pro to nic. Já vsadil na jednu kartu, říká fotbalista David Rozehnal

Od dospívání vsadil vše na jednu kartu – chtěl být profesionálním fotbalistou. Řeč je o dnes třiačtyřicetiletém Davidu Rozehnalovi, kterému se jeho risk vyplatil. Kromě reprezentačního dresu oblékal během své kariéry také dres belgických Brugg a později nastupoval také za velkokluby jako Paris Saint-Germain, Newcastle United a Lazio Řím. Jak vzpomíná na přesun z Hané do Belgie a čemu po ukončení kariéry věnuje nejvíce času? Nejen o tom se bývalý reprezentační fotbalista rozpovídal v dalším díle rozhovorového seriálu Bez servítků.

Mistr Evropy do 21 let, bronz na mistrovství Evropy mezi dospělými, tituly ve Francii a Belgii. A také vítězství v poháru v Belgii, Francii a Itálii. Co ale vy považujete za největší úspěch kariéry?
Nejvíc si asi cením toho, že jsem měl nějaký sen a vůli si za ním jít přes překážky, na které během kariéry narazí každý sportovec. Nikdy jsem se nevzdal. Pokud bych ale měl mluvit o nějakých úspěších, tak za ten největší asi považuji to, že jsem se dostal do zahraničí. Cením si i toho, že jsem nakoukl do reprezentace, kde jsem odehrál řadu zápasů.

Do zahraničí jste odcházel v nějakých 23 letech. Mladý kluk z Hané, který se najednou ocitl v Belgii. Jak velká změna to byla a jak jste to prožíval?
Byla to velká změna. Přiznám se, že když jsem se dozvěděl o zájmu Brugg, bylo to příjemné. Bylo to přeci jen splnění mého snu, dostat se do zahraničí a vyzkoušet si zahraniční ligu. Moc jsem o tom tedy nepřemýšlel. Byl jsem mladý kluk s mladou holkou, tehdy mou přítelkyní, a dnes už dlouhou dobu mou manželkou. Vydali jsme se na cestu Golfem do Belgie a až po příjezdu jsme si uvědomili, že jsme tam a čeká nás nový život. Moje žena mi moc pomohla vše zvládnout. Hodně mi pomáhal i samotný klub a lidé kolem něj. Tenkrát jsem tolik nepřemýšlel o dalších věcech, šlo mi jen o fotbal. Snažil jsem se neustále zlepšovat.

Byla v té době na stole ještě nějaká další možnost angažmá v zahraničí?
Jestli si dobře pamatuji, tak ne. Před odchodem se trochu zajímala i Sparta, ale nemyslím si, že by to bylo nějak žhavé.

Rozhodčí čelí větší agresivitě, říká předseda fotbalové asociace Petr Fousek

Využití areálu Strahov, členské příspěvky i velký problém v podobě nedostatku rozhodčích, kterých v Evropě chybí zhruba 40 tisíc. Nejen to jsou témata, která řeší vedení Fotbalové asociace České republiky (FAČR). O těchto výzvách či komunikaci se...

Jak jsem zmínil, zahraničních úspěchů máte na svém kontě spoustu. Žádný výraznější ale nepřišel s Olomoucí, která je vaše srdeční záležitost. Nemrzí vás to trochu?
Když jste to tak otevřel, tak možná trochu jo. Měli jsme k tomu blízko. S trenérem Kalvodou jsme tehdy uhráli třetí místo, což byl neskutečný úspěch. Neměli jsme daleko ani k druhému místu. I tak to byl velký úspěch. Olomoucká Sigma mi toho hodně dala a nakopla mě do budoucí kariéry. Pořád doufám, že se tady dočkáme minimálně pohárů a boje o přední příčky. Jsem pořád fanoušek Sigmy a moc bych jí  to přál.

Jak sledujete současnou situaci kolem Sigmy? Jedno vyjádření střídá druhé…
Myslím, že bychom měli navzájem respektovat své názory, proto je potřeba respektovat i to, co si myslí fanoušci a veřejnost. Sigma je značka. Vždycky byla, je a bude. Není mi lhostejné, co se o ní píše a říká. Nebudeme si nic nalhávat, Sigma není zdravá. To říkám zcela upřímně. Je to velký klub, který nejede na sto procent. Situace teď není dobrá, ani v Sigmě, ani na hřišti. Klukům určitě nepomáhá ani ta atmosféra kolem. Na druhou stranu jsou profíci. Sám jsem několikrát v zahraničí zažil prodeje klubů, kde jsem působil, a myslím si, že někteří si nedokáží uvědomit, že to, co se děje tady v Sigmě, je jen procházka růžovým sadem. V zahraničí je úplně jiný tlak. Není tam pět tisíc fanoušků, ale třeba 80 tisíc. Budu si přát, aby se v Sigmě vše vyřešilo tak, že ji to posune dál. Pokud se tak nestane, nebude se zlepšovat a zdokonalovat. V pozitivní změnu tedy pořád věřím. Mým přáním by bylo, aby na stadion chodilo také pět a více tisíc diváků. Pak je také jiná atmosféra, a cítí to i hráči samotní.

Za ty roky jste poznal fanouškovskou kulturu v nejlepších evropských ligách, vyjma Španělska. Jaké rozdíly jste vnímal? Jsme skutečně „fanoušci úspěchu“, jak se někdy říká?
Upřímně, vidím to podobně. Říkám to zcela na rovinu. Měl jsem možnost být teď na zápase Sparty s Boleslaví a mělo to neskutečně dobrou atmosféru. Sparta je ale velkoklub, který se může řadit mezi velké evropské kluby. Ta infrastruktura je skvělá a servis pro fanoušky je úžasný. Sparta má teď ale skvělou výkonnost a jde poslední roky nahoru. Slavie je na tom podobně. Je asi přirozené, že když se hraje hezký fotbal a daří se, tak chodí víc lidí a je lepší atmosféra. Je ale důležité fandit a povzbuzovat i v těch horších časech, kdy se úplně nedaří. Mít na stadionu fanoušky je podstatné, potvrdili jsme si to třeba během covidu. Na druhou stranu je na klubu, aby udělal vše pro to, aby na stadion fanoušci chodili, i když se nedaří.

Vnímal jste během své kariéry plný stadion jako „dvanáctého hráče“, který vám pomáhal, nebo spíš jako něco svazujícího?
Je to asi individuální, ale mě to spíš nakoplo. Když vyběhnete na hřiště a burcuje vás 50 tisíc fanoušků, je to adrenalin a něco neskutečného. Pak už je to jen na hráči. Samozřejmě někoho to může svazovat a spíš táhnout dolů. Já si to ale spíš užíval. Vlastně mě nakopávala i nějaká nevraživost a fandění fanoušků druhého týmu.

Pomohla vám bouřlivá atmosféra  také v moment, kdy jste kopal penaltu ve finále italského poháru za Lazio? Tehdy jste proměnil a dopomohl k zisku trofeje.
Upřímně? Já si ty pocity nepamatuji. Na tom finále byla moje rodina. Večer mi říkali, že byli úplně v šoku, když si všimli, že jdu kopat já. Já penalty nikdy nekopal. Nekopu je ani teď v I.B třídě. V ten moment mi to přišlo ale správné. Cítil jsem, že tam není nějaká chuť spoluhráčů, kteří na tom byli líp, a když se trenér zeptal, bez váhání jsem se k tomu přihlásil. Tu tíhu okamžiku jsem si uvědomil až dva dny potom. Bylo tam nějakých 80 tisíc diváků, a kdybych nedal, byl by to fakt průšvih.

V reprezentaci jste působil pod trenérem Karlem Brücknerem, který se také zapsal do historie Sigmy. Jak na spolupráci s ním vzpomínáte?
V té době to bylo určitě přelomové. Hodně sázel na taktiku a standardky. Často jsme to trénovali. Vzpomínám na něho jenom v dobrém. I díky němu jsem mohl prožít to, co jsem prožil. Byl to skvělý stratég, který dbal na detaily. Tisíckrát jsme si všechno nacvičovali až do úplné dokonalosti. Byl tam velký respekt, a když vstoupil do kabiny, vyřazovala z něj nějaká aura. Když jsem se s ním bavil osobně, bylo to vždycky obohacující a přínosné. Celému českému fotbalu dal hrozně moc. Myslím si, že jsem nezažil mnoho trenérů s podobnou aurou.

V roce 2018 jste kvůli rodinným důvodům nečekaně ukončil kariéru. Bylo to těžké rozhodování?
Těžké rozhodování to nebylo. Bylo mi nějakých 38 let. Troufám si říct, že bych dal ještě tak rok nebo dva v profesionálním fotbale. Manželka v té době měla vážné zdravotní problémy a vše se seběhlo rychle. Vůbec jsme neuvažovali o tom, že bychom se nějak rozdělili, a ona to řešila tady a já byl v zahraničí. Sbalili jsme se, jeli do Olomouce a myslím, že jsme udělali dobře. Manželka se ze všeho dostala a je zdravá. Všechno se vyřešilo tak, jak mělo. Jednou stejně konec profesionální kariéry musel přijít a pocitově to pro mě bylo možná lepší, než kdybych o tom dlouho přemýšlel. Jak kdysi dávno řekl Tomáš Řepka, že se netěší na svou fotbalovou smrt, tak já tohle nikdy moc nemusel řešit. Pořád se považuji za aktivního hráče, který hraje I.B třídu. Ta pomyslná fotbalová smrt možná přijde, až jednou nebudu moct hrát ze zdravotních důvodů. Teprve asi až pak to bude těžké. Určitě toho nelituju. Manželka vždycky obětovala hrozně moc mé kariéře a rodině. Starala se o nás, když já chodil skoro jen na tréninky a nebyl jsem vůbec doma. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že bych jí  to tímhle nevrátil.

Fotbalová smrt se nekoná také díky tomu, že působíte u reprezentace U17. Jaká je tam vaše pozice?
Dostal jsem nabídku, jestli bych se nechtěl zúčastnit projektu, který obnáší to, že u každé věkové kategorie měl být jeden patron. Vlastně takový mentor, který je z řad bývalých fotbalistů. Je to pozice, kde jste s realizačním týmem a předáváte zkušenosti mladým hráčům. Na začátku jsem si moc nedokázal představit, co to vlastně obnáší, ale jsem strašně rád, že jsem se do toho dostal. Jsou to dva roky, co jsme kluky přebírali v šestnáctce, a teď jsme hráli dvakrát kvalifikační turnaje a postoupili jsme na mistrovství Evropy na Kypru. Takže velký úspěch. Jsem za tuhle příležitost moc rád. Nabíjí mě, že mohu trénovat s mladšími kluky. Mám pocit, že i kluci umí přijímat všechny mé poznatky. Třeba se i díky tomu stanou lepším člověkem nebo fotbalistou. Budu rád, když někoho z nich uvidím hrát českou ligu nebo třeba i v zahraničí. Moc jim to přeju.

Norsko jako druhá šance. Do problémů spadnete snadno, říká útočník Ondrášek

Několik let hrál fotbal na severu Norska, zamilovali si ho fanoušci v Polsku a vzpomínat může také na americký Dallas, díky kterému se na hřišti potkal například se Zlatanem Ibrahimovićem. Fotbalový útočník Zdeněk Ondrášek dostal podle svých slov...

Vidíte v nich nové fotbalové naděje? V kádru máte například Adama Sosnu, který sbírá zkušenosti v Itálii.
Cítím i vidím, že je naše kategorie hodně silná. Je to tak snad vnímáno i napříč celým svazem. Je to dorostenecký věk, tak doufejme, že kluky nebude brzdit žádné zranění. Pořád jsou tam ještě nějaké růstové věci. Troufám si říct, že pokud by kluci hráli v nejlepším složení, pohled na ně by byl někdy lepší než leckterý ligový tým. Teď je na nás, abychom jejich potenciál rozvíjeli dál. Věřím, že si dokážeme vychovat podobné hráče, které jsme měli v té zlaté generaci, jejíž jsem mohl být součástí.

Co vám tedy krom práce pro reprezentaci  U17 bere nejvíce času?
Jak jsem říkal, pořád hraju I.B třídu za Kožušany. To obnáší trénink jednou týdně a o víkendu zápasy. Snažím se trávit hodně času kroužky mých dětí. Syn hraje za Sigmu U17, tak jezdím na jeho zápasy. Dcera se nadchla do basketbalu. Je z toho nadšená, tak jezdíme na zápasy a turnaje. Jsem rád, že jsou oba u sportu. Investoval jsem také do společnosti Gol Sport. Je to taková moje srdcovka. Naší ambicí je stát se jedničkou na fotbalovou specializaci nejen v Olomouckém kraji a budovat portfolio fotbalových klubů s cílem poskytovat kvalitní služby pro mládež i profesionální fotbalisty. Jsme v partnerském vztahu se společností R-GOL, což je jednička ve východní a střední Evropě. Věříme, že s Gol Sportem a našimi partnery přineseme něco speciálního pro naše klienty. Snažíme se držet vysoký standard, a to jak pro malé týmy tady na Olomoucku, tak i pro velké kluby. Teď budeme spolupracovat na Olympiádě dětí a mládeže, kde budeme oblékat Olomoucký kraj. Jsme skvělý tým, a vlastně i tahle práce mě hodně naplňuje.

Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste dělal, kdybyste si nešel za svým fotbalovým snem? Co třeba kariéra házenkáře, kterou by určitě ocenila vaše maminka, která házenou dlouhou dobu hrála?
Přemýšlel jsem nad tím například, když jsem mluvil se synem. Podobně jako chtěla moje máma po mně, tak já chci po synovi, aby se hlavně věnoval škole a k tomu sportoval. Přitom jsem si ale uvědomil, že já měl vlastně hlavu nastavenou tak, že jsem krom roční zkušenosti s házenou vše vsadil na fotbal a neměl jsem žádná zadní vrátka. Vše jsem podřídil tomu, že jsem chtěl být profesionálním fotbalistou. Už v sedmnácti letech jsem šel hrát v Kožušanech za muže. To mi hodně dalo. Už v té době jsem přemýšlel o tom, že si dodělám maturitu a vysokou školu. To bylo takové období, kdy jsem váhal, jestli se stanu profesionálním fotbalistou. S odstupem času ale vidím, že jsem šel do hodně velkého risku a cílil jsem vážně jen na fotbal. To určitě ostatním nedoporučuji. Na druhou stranu, když má člověk silnou vůli a snahu, dokáže všechno. Nejhorší je říct si, co bych chtěl, a neudělat pro to nic.

Ohodnoť článek

Foto MFDNES + LN / Profimedia, Stanislav Heloňa

Štítky fotbal, kariéra, David Rozehnal, fotbalista, Belgie, národní tým, Olomoucký kraj, Francie, Itálie, rozhovor, Bez servítků

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Nejhorší je říct si, co bych chtěl, a neudělat pro to nic. Já vsadil na jednu kartu, říká fotbalista David Rozehnal  |  Bez servítků  |  Drbna  |  Liberecká Drbna - zprávy z Liberce a Libereckého kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.