NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

„Jaký velikosti a kolik toho mám nakoupit? Jak ho v zimě oblékáte? V čem chodíte ven? Jaký máte fusak? Čím ho přikrýváte? V čem ho nosíte? Na čem spinká? V čem ho koupete? Čím ho mažete...???“ Připadám si bezradná. Mám sice ještě 12 týdnů do porodu, ale kdo ví, kdy to může přijít. Strašáků kolem předčasných porodů je spousta. Mám pocit, že to nikdy nemůžu stihnout. 

„Hlavně klid!“ našeptává mi slabý hlásek někde v zákoutí mé hlavy, ale nemůžu si pomoct, zaplavuje mě to celou. „No nic, začnu porodem. Rodit budu určitě v Budějcích,“ takže najíždím na web nemocnice a zkoumám, jestli tam není nějaké info. „Ááááá, sekce Co s sebou do porodnice. Na to jsem úplně zapomněla!!!“ přepadá mě panika, že je určitě ještě něco, na co vůbec nemyslím. „A hele, FAQ, tak na to se taky podívám.“ Strávím na webu asi hodinu a mám hlavu jak balon. Uvědomuji si, že jsem se vlastně ještě nezamyslela nad tím, jak budu chtít, aby porod probíhal. „Vlastně na to ještě nejsem vůbec připravená!“ uvědomím si, že se mi svírá žaludek. Chce se mi brečet. Je to normální? Tohle období je šílený. Jediný, co vím, je, že chci rodit přirozeně a nechci být nastřižená. Možná bych se měla přihlásit na ten jejich předporodní kurz...

Jana ve 31. týdnu těhotenství

„Tak co, Jani, jak se těšíš na miminko?“ slyším po sté. Tentokrát od kolegyně, která má šestiletou holčičku. „Momentálně mám panickou hrůzu z porodu,“ svěřuji se jí. „To je normální, neboj, přijde období, kdy se začneš modlit, aby to šlo už ven,“ směje se a já doufám, že se něčeho takového dočkám. Momentálně mi připadá, že mám hrůzu i z toho, co jsem považovala za „pohodu“.

„Kup si Aniball,“ radí mi Míša, která rodila před rokem a bez nástřihu. „Kamarádkám to taky pomohlo, naučíš se, jak tlačit, a potrénuješ porodní cesty.“ Najíždím na stránky a čtu si komentáře uživatelek. Největší narozené miminko bez nástřihu mělo 4610 gramů! „No tak to musím dát!“ Vůbec neuvažuji nad tím nechat něco náhodě. „Tohle musím objednat,“ ukazuji Mírovi nafukovací balonek připomínající dildo, „Když tak to použijeme jako erotickou pomůcku,“ tlemím se, ale při pohledu tam dolů se trošku zarážím nad faktem, že už si na „NI“ za chvíli neuvidím.

„Kdybys chtěla, půjčím ti oblečení, co mám po dětech,“ blikne na mě zpráva od kamarádky z gymplu. „Mám věci až do půl roku dítěte ještě od tety z Anglie.“ „Tebe mi sneslo samo nebe, už jsem začínala mít depku, že nedokážu dát dohromady všechno, co je třeba. Beru cokoliv!“ píšu jí. Fakt, že budu mít něco na začátek, mě tak uklidňuje, že najednou všechno jde. Nacházím v bazaru téměř novou postýlku, u které se dá oddělat bočnice a vzápětí i trojkombinaci za super cenu, jejíž prodávající bydlí přímo u Budějc! Připadám si jak hrdinka a cítím, že teď už všechno půjde v klidu.

„Cože??? Ty máš kočárek doma???“ zděsí se mamka v telefonu, až ve mně zatrne. „No a? Je poskládanej vedle v místnosti, přece ho nenechám zatuchnout někde ve sklepě.“ „To se ale...“ „Mami, dost, nic mi neříkej! Ty vaše přežitky. Tímhle si všechno akorát přivoláváte.“ Jak kdyby ti rodiče nevěděli, že máme svoji hlavu. Doteď jsem si ani neuvědomovala, že tu nějaký kočárek mám. „Tak díky,“ říkám už mimo telefon a snažím se rychle zapomenout na nějaké pověry (už zase ty blbý pověry!).

Hledání věcí pro miminko mi začíná zabírat veškerý volný čas, a tak se ani nenadějeme a sedíme v čekárně ženského oddělení u dveří ultrazvuku. „Strašně mě zajímá, jak bude vypadat, doufám, že něco uvidíme,“ šeptám Mírovi. Je to náš poslední ultrazvuk před porodem. Už si skoro ani nevzpomenu na strašný zážitek z Itálie, a tak mě ani nenapadá, že by mělo být s miminkem něco v nepořádku.

Fotografie Vincenta z posledního ultrazvuku

Jako vždy si celý ultrazvuk natáčíme na mobil. „Placenta je na zadní straně děložní,“ hlásí doktor sestřičce, která zapisuje údaje do počítače. „BIP, HC, AC, FL...,“ nerozumím ničemu z čísel, která přiřazuje k těmto zkratkám, a tak trošku znervózním, protože nevím, jestli je to správně. Když mě ale informuje o tom, že miminko je absolutně v pořádku a už je i otočené hlavičkou směrem dolů, uklidní mě to. „Už by se ani nemělo stát, že by se otočilo nahoru. Přece jen, gravitace funguje i v děloze,“ usmívá se na mě lékař. Už mě ani nic víc nezajímá, protože toto je jeden z nejdůležitějších faktorů pro přirozený porod. „Jooo a fotku nám, prosím, uděláte?“ málem bych zapomněla! Nic neobvyklého v tomhle stavu. Miminko je už trošku víc natlačené dolů, a tak mu nejde moc vidět do obličeje, ale přece jen něco uloví, proto odcházíme se záběrem části obličeje. Vypadá to, že má i vlásky! „Tak tohle je náš 1,7 kilový Vincent. Má nos po tobě viď?“ snažím se utvrdit Míru, že jeho první syn bude po něm. „No, to sa modli, keby ho mal po tebe, tak budeš mat pri pôrode čo robiť.“

„Blbče!“