To táta mě posunul k velkému hokeji, díky za medaili i pro něj, řekl Petr Nedvěd v Liberci

Dnes jste převzal z rukou primátora Liberce Medaili města Liberec pro sebe i svého otce. Co pro vás Liberec znamená a jak často sem jezdíte?

Když byl tatínek naživu, jezdil jsem častěji, ale pořád tady mám bratrance a občas se jedu podívat na Bílé Tygry. Teď mám v plánu se tu objevovat častěji, protože můj brácha trénuje Spartu, takže se přijedu podívat na zápas Liberec – Sparta. Bude to těžký zápas. Pro mě by asi bylo nejlepší, kdyby to byla remíza a Tygři vyhráli v prodloužení. To bych byl spokojený.

Co pro vás udělení medaile znamená?

Je to pro mě velká čest, nesmírně si toho vážím. A jsem rád za tu medaili i pro tatínka, který hokejem žil. Ostatně mě tady i v mládí trénoval, což tedy nebylo úplně jednoduché, protože na mě byl daleko přísnější než na ostatní.

Jak významnou roli měl váš otec ve vaší kariéře, jak moc vás ovlivnil?

Ovlivnil tu moji kariéru obrovsky. Už jen tím, že mě z Liberce, který sice byl na mládežnické úrovni velmi dobrý, ale pak už tolik ne, poslal do Litvínova, který byl v té době hokejovou baštou a umožnil mi posunout se do velkého hokejového světa. Jenže tenkrát mi bylo 14, měl jsem v Liberci bráchu, kamarády, byl jsem tu naprosto spokojený a nechtělo se mi odcházet, takže jsem za to nebyl rád. Dneska to ale vnímám jako jedno z nejlepších rozhodnutí pro moji kariéru, že mě táta do toho Litvínova poslal.

V Liberci jste nejen začínal, ale v dresu Bílých Tygrů Liberec jste tu svou hokejovou kariéru i končil. Proč jste se rozhodl se do Liberce hokejově vrátit?

Přesvědčil mě majitel Bílých Tygrů Liberec Petr Syrovátko. Když jsem se vrátil z NHL, měl jsem sen, že budu hrát s bráchou, ale postup byl na Spartě. Hrál jsem s ním, ale už jsem vlastně přemýšlel o konci kariéry. Pak mi ale zavolal Petr Syrovátko, abych hrál za Liberec a já jsem strašně vděčný, že mi tu šanci dal, abych si tu zahrál. Původně jsem tedy s ním ani nechtěl uzavřít smlouvu. Řekl jsem mu, že tu odehraju sezónu a když bude spokojený a já budu mít ještě energii a budu vědět, že jsem přínosem, tak teprve ji podepíšeme. Víte, to pro mě bylo vždycky důležité, být přínosem, protože to poslední, co bych chtěl, je být nějaká ruční brzda zájezdu. Nakonec jsem tady u Tygrů působil šest sezón a jsou pro mě srdcovou záležitostí.

Tady jste se také sešel na ledě s Jaromírem Jágrem, který stále ještě hraje. Jak na to pohlížíte, jste vrstevníci.

Klobouk dolů před Jardou, já jsem měl možnost si s ním zahrát v Pittsburghu tři roky, v době, kdy opravdu dominoval. On je takový výkřik přírody, tohle není úplně asi normální, v jeho letech ještě hrát. Já sám jsem končil s kariérou dost pozdě a už tehdy jsem cítil, že je čas se posunout někam jinam. Prostě klobouk dolů.

Co dnes dělá Petr Nedvěd?

Jsem tatínek na plný úvazek a jsem za to hrozně rád. Celý život jsem před vším upřednostňoval svoji kariéru a hokej pro mě byl vším. Teď mám ale jiné priority, věnuji se své dceři Noemi, která aktuálně chodí do první třídy.

Už jste ji naučil hrát hokej?

Ne, chodí na tenis, i když nemám žádná velká sportovní očekávání. Je to spíš proto, že dnešní doba je hodně digitální, takže i ona někdy žadoní, aby si mohla půjčit tablet, tabletíček, jak mu říká. Úplně jí to zakázat nemůžu a nechci, ale hodně tomu věnuji pozornost. Nechám ji tak 30-40 minut a pak se snažím, aby dělala jiné věci. Proto i ten tenis. Tahle doba je prostě jiná, než byla ta naše. A já jsem za to rád, že jsem vyrůstal tehdy. Pro nás byl největší trest, když jsme museli zůstat doma, dnes to mají myslím děti obráceně.

Pojďme teď trochu změnit téma. V Itálii probíhá olympiáda, komu budete fandit v hokeji? Česku nebo Kanadě? Máte přece občanství obou států.

No, já vlastně nemůžu prohrát! Ale ne, dělám si srandu. Kanadské občanství mám vedle toho českého také, to je pravda, ale pořád jsem duší a srdcem hlavně Čech. A tak to mám i s nároďákem, fandit budu Čechům. Já trochu doufám, že to, že máme Kanadu hned v prvním zápase, pro nás bude výhoda. Doufejme, že Kanaďani se budou teprve sehrávat a že tam sehraje roli i nějaký faktor jet lagu. A když nám dobře zachytá brankář Dostál, tak věřím tomu, že můžeme i s Kanadou sehrát rovnocennou partii.

Jak vůbec vnímáte dnešní hokej? Je jiný? Posunul se někam od doby, kdy jste ho hrál vy, třeba právě na olympiádě?

Já jsem byl jako hráč na dvou olympiádách. V Norsku v Lillehammeru jsem hrál za Kanadu, pak jsem byl v Soči, už za náš český nároďák. Jak se změnil? No zrychlil se. Hodně. Myslím si, že jsem dobrý bruslař, ale dneska už bych nestíhal. Jsem rád, že už nehraju.

Když byste si měl tipnout výsledek našich hokejistů na olympiádě, jak podle vás dopadneme?

Myslím, že pro nás by byl obrovský úspěch, kdybychom si zahráli o medaile.

Sledujete na olympiádě i jiné sporty?

Já jsem se teprve včera vrátil z Rakouska z hor, kde jsem nestíhal sledovat nic. Až večer jsem si pustil krasobruslení. Ale určitě budu olympiádu sledovat. Mám to rád, koukám i na sporty, které bych normálně nesledoval.

Takže jste neviděl ani fenomenální úspěch místní rodačky Zuzany Maděrové, která získala první českou medaili a hned zlatou?

To jsem bohužel neviděl. Byl jsem na těch horách týden a vlastně teprve včera večer jsem se ke sledování olympiády dostal. I když nějaký český úspěch jsem zaznamenal.

Pojďme se teď trochu vrátit do minulosti. Vy jste v lednu roku 1989 emigroval a tehdy vám bylo jen 17 let. Jak těžké to bylo tehdy rozhodnutí, když nikdo netušil, že se za pár měsíců změní režim.

Bylo to těžké, nebudu říkat, že ne. Ale měl jsem sen zahrát si v NHL a v té době to prostě nešlo, i když výjimky byly. Třeba Jirka Hrdina dostal na konci kariéry výjimku a zahrál si pak v Calgary a Pittsburghu. Jinak ale ta možnost nebyla. Ale já to fakt moc chtěl. Už jsem o té možnosti emigrace uvažoval, než jsme odletěli do Kanady. Pak proběhlo docela velké turné, já jsem byl vyhlášen nejlepším hráčem toho turné a já jsem si říkal – poměřil jsem si síly s některými, kteří budou určitě hrát NHL a na základě toho, že jsem tam uspěl, jsem se rozhodl. Ale jednoduchý to nebylo. Nebyl jsem si jistý, kdy a jestli ještě vůbec uvidím rodiče a bráchu. Když jsem to druhý den poté, co jsem tam zůstal, volal rodičům, tak to byl vůbec nejtěžší rozhovor v mém životě.

Oni to netušili, že se chystáte tam zůstat?

Ne, to by mě nepustili. Nevěděl to nikdo. Ještě asi půl roku poté mě vždycky, když jsme spolu mluvili po telefonu, přemlouvali, ať se vrátím. Pak už táta pochopil, že se nevrátím a naše hovory se změnily. Začali mě podporovat. Tehdy to byl pro mě obrovský test, ale jsem rád, že jsem se ani jednou neotočil k tomu svému snu zády. Neměl jsem nikdy pocit, že jsem se rozhodl špatně a že se chci vrátit. A to byla myslím jediná šance na to, to tam nějakým způsobem, když to řeknu upřímně, přežít a dojít k tomu cíli, který jsem si nastavil.

Neměla vaše rodina kvůli vaší emigraci oplétačky s režimem?  

No nějaké byly, rodiče museli na policii a brácha byl na vojně, tak mu to taky asi dali sežrat. Ale nakonec to bylo docela ok, za což jsem rád. Myslel jsem, že to bude horší. No ono možná i bylo, ale rodiče mi o tom nikdy nic neřekli. 

V Kanadě se vám dařilo.

Ano, nějak jsem věděl, že to dám, i když samozřejmě křišťálovou kouli člověk nemá. Mohl jsem se zranit v prvním zápase a mohlo to dopadnout jinak. Ale nakonec to dopadlo dobře. Já jsem tam rok poté byl draftovaný v prvním kole jako druhý hráč, což je sen každého hokejisty. A otevřely se mi dveře do NHL. Na draftu už jsem měl maminku s tatínkem, takže lepší scénář jsem si nemohl napsat.

Tenkrát jste byl mladý se životem před sebou. Ale teď jste také rodič. Co byste řekl dceři, kdyby vás jednou postavila před stejnou situaci? Když by najednou emigrovala?

No teď je jiná doba, ale kdybych byl rodič v té době, když já jsem utíkal, tak bych sedl na první letadlo do Kanady, nakopal bych holku do letadla a vrátil bych se s ní domů. Ne, teď vážně. Nedokážu si to ani představit. Pro rodiče to muselo být nesmírně těžké, a klobouk dolů před nimi, že to takhle zvládli. Nakonec nebylo to naše odloučení tak dlouhé, ale to nikdo předem nevěděl. Ten režim mohl pokračovat i nadále a s rodiči bych se třeba už nemusel vidět, i takové případy byly. Jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.