Dvanáct elegantních koní, dvanáct různých osudů a především dvanáct zachráněných životů. Tak by se jednoduše dalo okomentovat stádečko koní, které chovají ve Ferdinandově nedaleko Hejnic. Se všemi těmi příběhy je úzce spjata Nikola Kňavová, mladá žena, které osudy zvířat nebyly lhostejné. A možná právě proto stále mohou všichni běhat po pozemských pastvinách.
Spousta vašich koní měla ještě před tím, než se dostala k vám, takřka nalinkovanou poslední cestu. Čekal je nejistý osud nebo rovnou jatka. Jak jste se k nim vůbec dostala?
Vlastně náhodou. Před pár lety jsem měla jednoho svého koně a dalšího měla u mě ustájeného jedna slečna. Jenže časem začala zjišťovat, že vlastnit koně není zase tak jednoduché, docházely jí peníze, přestala platit za ustájení, pak už neměla ani na krmení, a tak se rozhodla koně dát na jatka. No a já, která už jako malá holka chtěla zachránit všechny koně na světě, jsem to odmítla dopustit, dohodla se s ní a o koně se postarala.
Kůň vám tedy už zůstal. Ale přibyly další…
Tak nějak se to seběhlo a stejná majitelka si přivezla ještě další tři koně a s těmi to dopadlo podobně. Zůstali u nás natrvalo. A tak nějak postupně přicházeli koně další. Nejčastěji koně, kterých se jejich majitelé chtěli zbavit údajně proto, že jsou zkažení nebo zlí. Teď jich máme dvanáct.
Kolem všech těch koní se pohybují lidé, děti, jezdí se s nimi na vyjížďky do přírody, tak to asi s tím, že jsou zlí, není až tak úplně pravda.
Naší prací s těmi koňmi se snažíme dokázat, že chyba není ve zvířeti, ale v člověku, v jeho majiteli. Že při problémech v komunikaci není řešením zbavit se koně, ale změnit přístup. A všichni naši koně jsou toho důkazem. Jejich chování bylo zapříčiněno buď špatným zacházením bývalých majitelů nebo pouhou neznalostí nebo nedostatkem zkušeností.
Starat se o tolik zvířat je ale určitě dost drahé. A co na vaše stádo říkají lidé?
Levné to není, ale koně nezůstávají našimi. Když se srovnají, dostanou do kondice, nabízíme je novým majitelům. Neprodáváme je za peníze, za účelem zisku. Od nového majitele nechceme peníze, sepíšeme smlouvu a máme podmínku, že musí zůstat ustájení u nás. A tak je i zajištěné financování. Pomoci ale může každý, třeba tím, že si přijede zajezdit nebo se podívat.
Lidé jsou různí. Tím, že k nám přichází koně v různém stavu a často i hubení, už na nás párkrát přišla na oznámení veterinární kontrola kvůli týrání koní. Bohužel jsou i lidé, kterým vadíme, a tak jsme řešili i naschvály. Nejhorší asi bylo, když někdo nalil do pitné vody koní fridex.
Příběhy některých koní z Ferdinandova:
MÍŠA – Osmnáctiletý chladnokrevník Míša přišel do Ferdinandova v roce 2013, kdy byl začervený, zchvácený, s rakovinou kopyt a silně podvyživený. Po těžkém boji, kdy se valášek až na popáté úspěšně odčervil, se začal bleskově řešit stav kopyt a výživný stav. Jelikož rakovina a schvácení mají opačné léčebné postupy, bylo otázkou, který z problémů řešit dříve. Po řadách antibiotik a přikládání modré skalice, a co nejlepšího zafixování kopyta, se podtrhlo rozšíření rakoviny a přišlo na řadu zchvácení. Další na řadě bylo dávkování krmiva. Podvýživa nám nedovolila nacpat koníka co největším množstvím žrádla. Muselo se tedy velice rozvážně a po konzultacích přidělovat seno, vitamíny i ostatní krmivo, aby se Míšovi ještě více neuškodilo. Do dnes se Míšovi musí dělat kopyta častěji než ostatním koním, ale to je už jediná známka ze všech jeho již zažehnaných obtíží.
BEN - Benův příběh začíná pochmurně, a to ještě před jeho narozením. Paní, která vlastnila kobylu (Benovu maminku) měla souseda, který vlastnil hřebce (Benova tatínka) a jednoho krásného dne se hřebec rozmyslel, že nebude na kobylu koukat jen přes plot a po chvilce vyznávání lásky se o pár měsíců později narodil uzlíček neštěstí. Majitelka nechtěla mít s hříbátkem starosti, tak zvolila pro ni nejjednodušší cestu a tou byla jatka. Do toho ale vkročila jiná paní, která viděla výdělek v tom, koupit hříbátko za jateční cenu. Což vzhledem k jeho váze znamenalo opravdu pár korun a prodat ho zase dál. Majitel poté zůstal sice už stálý, ale Beneček putoval z jedné stáje do druhé, až nakonec doputoval do Ferdinandova.
SORBON - Sorbon do Ferdinandova přišel jako 12tiletý, bez znalostí základních návyků. Bývalým majitelem byl pán postaršího věku, který měl koní více, a to pouze jako mazlíky. Sorbon, jakožto hřebec, neměl mezi samými kobylami moc velké prostory pro výběh, proto ho pán musel nechávat převážně uvázaného ve stodole. Vzhledem ke svému vysokému věku už se nezvládal o koně starat, a tak se rodina rozhodla postarat o prodej. Lidé však o dvanáctiletého neosahaného hřebce zájem neměli. Zdálo se, že Sorbon skončí na jatkách. Ale o situaci se dozvěděli ve Ferdinandově, a tak ho převezli z Českých Budějovic. K novým lidem je zpočátku nedůvěřivý, ale hned jak si zvykne, je mazlivý. S koníkem pracují ze země a den ode dne dělá obrovské pokroky. Je vnímavý, učenlivý a rád spolupracuje.
Více zde: http://www.kone-ferdinandov.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
