Počasí dnes0 °C, zítra5 °C
Sobota 23. listopadu 2024  |  Svátek má Klement
Bez reklam

Komik na svých stand-upech griluje diváky. Videa z jeho výstupů mají miliony zhlédnutí

Stand-up komik Libor Macháček se na svých vystoupeních s oblibou věnuje takzvanému crowd worku, tedy komunikaci s publikem, která často přeroste v grilování jednotlivých diváků. Liborova videa zachycující crowd work sbírají na sociálních sítích miliony zhlédnutí. O komedii, stand-upech, pocitech při vystoupeních, ale i o skrytém introvertovi v sobě se Libor rozpovídal v dalším dílu seriálu (Ne)obyčejní.

„Minimálně od střední jsem se snažil být ten vtipnej, ale nevím, jestli se to úplně dařilo“

Libor vyrůstal v obci Vlkoš na Přerovsku. „Tam jsem trávil dětství. Je to maličká obec, kde žije 700 lidí a každej zná každýho. Nedávno se mě v Dobrém ránu na České televizi ptali na to, jestli jsem byl vtipné dítě, tak jsem nad tím musel přemýšlet a zjistil jsem, že úplně nevím. Nicméně vím, že minimálně od střední jsem se snažil být ten vtipnej, ale nevím, jestli se to úplně dařilo,“ vzpomíná Libor Macháček.

V osmnácti přišel do Brna, aby studoval žurnalistiku a politologii. Později právě v moravské metropoli přičichl ke komedii. „Že existuje něco jako stand-up comedy, to jsem zjistil už dřív, když na mě na YouTube vyskočilo nějaký vystoupení Kevina Harta, díky čemuž jsem začal hltat právě ty americký komiky. Někdo má radši Brity, ale pro mě je prostě Amerika Mekka stand-upu. Nicméně v Brně jsem poznal komika Járu Cermana, který chodil na stejnou fakultu jako já a právě díky němu jsem měl první vystoupení.“

„O měsíc později jsem měl další vystoupení, kde se nesmál vůbec nikdo. A pak přišlo třetí, který bylo ještě horší“

První Liborova show proběhla v Praze v Underground Comedy. „V roce 2016 jsem se byl podívat na jednom vystoupení pro začínající komiky, kterému se říká open-mic, tam jsem ani nevystupoval, ale svůj první stand-up jsem měl asi o měsíc později v Rock Café na Národní v Praze. Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. Přišel jsem na pódium, bylo mi čerstvě dvacet let, všichni na mě čuměli, byli starší než já o generaci nebo o dvě, byl jsem tak mimo, že jsem musel přemýšlet i nad tím, jakou rukou vezmu mikrofon. Svůj výstup jsem měl naučenej úplně slovo od slova včetně slov jako ‚a’ nebo ‚jo’. Odjel jsem si svých pět minut, což je taková tradiční délka stand-upu, a šlo to vlastně docela v pohodě. Lidi se i smáli,” vzpomíná Libor na svoje první vystoupení s tím, že se cítil jako úspěšný komik, který ví, co dělá.

Následující dva stand-upy Libora vrátily zpátky na zem. „O měsíc později jsem měl další vystoupení, kde se nesmál vůbec nikdo. A pak přišlo třetí, který bylo ještě horší. Zjistil jsem, že prostě nevím, jak napsat jinej stand-up, ten první byl o rodině, o vesnici, říkal jsem to v Praze, takže to vlastně bylo trochu levný a publiku jsem se podbízel. Druhej a třetí stand-up jsem zkusil napsat o něčem jiným, ale vůbec jsem nevěděl na základě čeho to mám udělat a to bylo hrozný. Zažil jsem to, že já stojím na pódiu, něco říkám a mezitím vidím, jak se lidi v hledišti dívají na sebe, že je to fakt blbý. A to je tak strašně brutální pocit trapnosti. Neumím si představit, že tak silnej pocit trapnosti se dá zažít jindy a jinde, než když jsi mladej kluk nebo mladá holka a vůbec nevíš, co děláš a nevíš, jak z toho vybruslit a musíš si v tomhle pocitu dojet těch svých pět nebo deset minut na pódiu.“

Libor je komik ve fázi „před objevením“

Právě tahle zkušenost Libora od stand-upu odradila. „Pak jsem rok nevystupoval,“ konstatuje s pobaveným úsměvem. „Odjel jsem na půlroku do Mexika, tam jsem si utřídil myšlenky a znovu jsem vystoupil až přesně za rok a i to bylo špatný,“ rozesměje se. „Pak už to ale přišlo. První vystoupení, kde se mi začalo dařit, byly pod Tigranem Hovakimyanem, což je arménský komik a za mě nejlepší komik v České republice.“

Libor se aktuálně věnuje stand-upu osmým rokem a při konverzaci jsme se shodli na tom, že ještě zdaleka není svým humorem ani obličejem tak známý, aby musel v ulicích českých měst prchat před fanoušky a fotografy. Libor je podle mě zatím ve fázi „před objevením“.

„Největší komik, kterej kdy žil, Louis C.K., dělal stand-up dvacet let, než ho někdo pořádně znal. Ten se reálně prosadil, když mu bylo třeba 42 let. To je podle mě jeden z problémů českýho stand-upu. Lidi ho často dělají, protože chtějí být slavní a chtějí vystupovat na velkých akcích. Já jsem to vždycky dělal kvůli kreativnímu vyžití a kvůli tomu, že jsem přesvědčenej o tom, že dokážu dělat vystoupení vtipně a originálně, což je samozřejmě naivní. Jedinej způsob, jak toho můžeš dosáhnout je prostě nepřestat a dál pracovat.“

„Vůbec nikdy není mým cílem toho diváka zesměšnit, protože on si nevybral, že se s ním budu bavit“

Libor o sobě mluví jako o jasném introvertovi. „Dřív jsem introvert nebyl, ale někdy na vysoké škole jsem si začal užívat samotu, ale na pódiu je to něco úplně jiného. Před vystoupením jsem pořád nervózní, ale na stand-upu je super to, že když už jsem na pódiu, nemám čas přemýšlet vůbec nad ničím jiným. Teď už si navíc dělám vystoupení pro sebe složitější tím, že si povídám s diváky. Tomu se říká crowd work,“ dostává se Libor pomalu ke své mistrovské disciplíně.

„Při rozhovorech s diváky, které v ideálních případech ostatní diváky pobaví, jsem absolutně klidný, úplně soustředěný na toho člověka a ze srdce mě zajímá, co mi povídá. Pokud je ten divák v pohodě, tak vím, že z toho bude dobrá konverzace, která ostatní bude bavit a z takových interakcí pak vznikají ta videa, která mají na mých sociálních sítích půl milionu nebo milion zhlédnutí.“

Právě videa z crowd worku jsou hlavním stavebním kamenem Liborových sociálních sítí. „Na sociální sítě dávám povídání s diváky hlavně proto, že bych řekl, že je to dobrý a taky proto, že je to originální a skoro nikdo to nedělá. Hlavní disciplínou je pro mě pořád napsanej stand-up, na tom mi opravdu záleží. Ale já nemůžu sdílet svůj napsanej materiál na sociálních sítích, protože bych se strašně rychle vystřílel a vlastně bych ty vtipy už nikde nemohl říkat. Videa z crowd worku si můžu dovolit na socky dávat, protože to jsou okamžiky, který bych nikdy znovu nezopakoval ani kdybych chtěl.“

„Musím zdůraznit, že vůbec nikdy není mým cílem toho diváka zesměšnit, protože on si nevybral, že se s ním budu bavit. Nikdy neukazuju obličeje, pokud to lidi nechtějí a zároveň tam nechávám i momenty, kdy třeba divák dostane mě, ne jen já jeho. Nechci vůbec nikoho utřít, to není můj styl, protože v tu chvíli je ten divák mým partnerem v rámci vystoupení.“

„Týpek začal plivat směrem k pódiu, začal na mě řvát, že mě pobodá a zabije a začal se zvedat“

Jednotlivá stand-upová vystoupení si komici předem připravují, píší a v ideálních případech postupně vylepšují. „S jedním stand-upem se dá v České republice jezdit tak rok nebo dva. Moje úplně nejstarší věci, kterých není moc, mají třeba pět let. Navíc si na každým vystoupení píšu, s čím jsem tam vystupoval, protože by mi bylo blbý vůči divákům vystupovat ve stejném městě za půl roku nebo za rok s něčím úplně stejným jako naposledy. Sice by možná byli rádi, ale potom už by nepřišli,“ vysvětluje.

Každý komik má podle Libora svůj vlastní proces psaní vtipů pro své vystoupení. „Sice na to do určité míry existuje vzorec, ale ve finále je stand-up stejně nejvíc o předání emocí, což nejde naučit. Aby člověk mohl dělat stand-up, tak není fajn, když je vtipný, to je prostě úplný základ, od kterého se všechno další odráží. Jsou sice komici, kteří nejsou vtipní, ale naučí se vzorce stand-upu, ale to pro mě není opravdová vtipnost, humor není chemie, matika nebo fyzika, tam vzorce prostě nefungujou stoprocentně.“

„U mě funguje stand-up tak, že téma, o kterém budu psát, potažmo mluvit vychází z negativní emoce, jde o něco, co mě frustruje nebo o něco, co je bizarní. Mám už lepší odhad, co asi bude fungovat dobře, dřív jsem to tak rozhodně neměl a nevěděl jsem, proč některý fungujou a některý ne. Podle mě funguje stand-up, když se divák dokáže dobře vcítit do mojí frustrace.“

Jsou akce, kde se Libor o to, aby se diváci vcítili do jeho frustrace, snažil marně. „Asi nejhorší zážitek, kdy jsem měl kromě pocitu trapnosti taky skutečně strach o svoje zdraví, si nesu ze Žlutic v Karlovarském kraji. Tam jsem vystupoval na městských slavnostech s kolegyní Lucií Macháčkovou v amfiteátru. Před náma hrála místní rocková kapela, na kterou všichni přišli, ti dohráli a bez jakýhokoliv představení tam pořadatelé poslali nás. Nikdo nás neznal, nikdo nás tam nechtěl, v publiku seděly rodiny s dětmi a z kolotočů vedle hrála Britney Spears, takže v uvozovkách absolutně ideální podmínky pro stand-up. Lucka šla první, to šlo, ale když jsem přišel já, tak mi po dvaceti vteřinách začal z první řady nadávat úplně ožralej týpek. Já jsem pak řekl jeho směrem nějakej vtip týkající se sociálních dávek a podle reakce jsem se trefil. Ten týpek začal plivat směrem k pódiu, začal na mě řvát, že mě pobodá a zabije a začal se zvedat. Tak jsem se díval kolem sebe, já ho začal ignorovat a jel jsem si svoje vystoupení, zatímco mi do toho tenhle chlap vyhrožoval a nadával mi. To bylo prvních patnáct minut, pak jsem tam musel jít na druhých patnáct minut. To bylo vesměs podobný, tak jsem ho prostě dál ignoroval, odjel jsem vystoupení a po něm jsme se dali rychle na odchod. No a cestou k autu nás zastavil zase jinej chlap a jen tak nám řekl, že je dobře, že už jedeme, protože jsme mu normálně zkazili den a že bychom to měli přestat dělat. Takže jsme seděli v tom autě z Varů do Prahy a jenom jsme si říkali, jak blízko jsme byli tomu, aby nás lidi zlynčovali za to, že jsem řekl vtip. Základ prostě je, aby ti lidi chtěli být na stand-upu, není vůbec možný, aby stand-up fungoval jako kulisa na nějakých slavnostech, kde o to nikdo nestojí.“

„Nedělám stand-up kvůli tomu, abych byl slavnej, ale protože mě to opravdu kreativně baví“

Ačkoliv Libor vystudoval politologii a žurnalistiku, živí se pořádáním stand-up večerů nebo psaním scénářů. „Dělám zhruba tři nebo čtyři projekty, které mě dohromady živí. Jedním z nich je psaní scénářů pro Události Luďka Staňka. Funguje to tak, že já jako jeden ze scénáristů, si vyberu téma a píšu ho podle Luďkova pohledu na svět, on si potom scénář upraví a danou věc prezentuje před kamerou. Právě tam se mi hodí vystudovaná politologie, protože jde o cynické zpravodajství, kde často řešíme právě politiku.“

Libor od roku 2018 vystupuje v rámci Underground Comedy, což je skupina sdružující komiky. „Těm vděčím za hodně. Častěji se mi ale stává, že pořadatelé kontaktují i přímo mě. Úplně ideální by bylo, kdybych se dostal do bodu, kdy lidi budou chodit jen na mě, kdybych dokázal vyprodat divadlo ve městě, kam přijedu. Věřím tomu, že se mi to jednou podaří. Já nedělám stand-up kvůli tomu, abych byl slavnej, ale protože mě to opravdu kreativně baví.“

Libor si zároveň dobře uvědomuje, že sen o vyprodávání divadel se mu nesplní bez toho, aby pokračoval v tvrdé práci. „Během září budu mít tři vystoupení týdně, protože jinak to nejde a prostě bych z toho vypadl.“

Ohodnoť článek

Autoři | Foto Tran Anh Tuan

Štítky rozhovor, stand-up, komedie, humor, Brno, Libor Macháček

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Nastavení cookies  |  Liberecká Drbna - zprávy z Liberce a Libereckého kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.