MOJE PADESÁTKA: Příprava začala aneb jak (ne)trénuji
Kalendář nám ukazuje poslední papírek v roce. Je tu prosinec. Co to znamená? Zbývají už jen dva měsíce do Jizerské 50. Do Bedřichova jezdí čím dál víc běžkařů, že si v „osmnáctce“ nemůžu před výkonem odpočinout a musím celou cestu stát. Společnost mi v autobuse dělají hlavně páni a paní v důchodovém věku. Říkám si dobrý, těm v Bedřichově zamávám a budu mít stopu sama pro sebe. No, není tomu tak. Ale vraťme se o pár myšlenek zpátky.
Jak jsem trénovala v listopadu? Spíš by se hodila otázka – jak jsem netrénovala v listopadu. Bylo to takové trénování, aby se neřeklo. Když už jsem tak hezky a pohodlně ležela na gauči, nechtělo se mi zvedat a jít do posilovny. A pak taky dost pršelo a v tom se mi běhat fakt nechtělo.
Nicméně to úplný propadák nebyl. Běhat jsem byla 8x, což jde, pro začátek. Nesplňuje to sice moje představy před pár týdny, ale dobře. Za posilovnu jsem utratila velký peníze. Je hrozný, kolik člověk musí zaplatit za sebezničení! Koncem měsíce jsem se tedy rozhodla zainventovat a koupila jsem si permanentku. Takže teď, když se mě někdo zeptá, jak trénuju, mám permanentku do posilovny.
Na moji obhajobu, po každém tréninku se mi chce spát. Což není úplně ideální stav, když pak potřebuju ještě něco dělat. Asi má nějaké opodstatnění doporučení doktorů, abych to zatím moc nepřeháněla. Ale co nadělám, pohyb potřebuju. Nemůžu si nechat narůst pupek. To na fotkách nevypadá dobře.
MOJE PADESÁTKA: Z nuly na padesát
V prosinci beru trénování zatím docela zodpovědně. Úterý a čtvrtek jsem v posilovně, doplňuju to občas pondělním protažením (někdy usínáním) na józe. Do toho jednou až dvakrát týdně nazuju běžecké boty a chytám kilometry.
V posilovně je sranda. Většinou začínám 20min na běhátku, pak 30min posiluju (abych měla zadek jak biatlonistky, na který ve volných chvílích koukám, jak se jim daří) a zakončuju 10min výklusem opět na běhátku. Párkrát se mi stalo, že bylo moje běhátko obsazený. Takže jsem se okolo pásu ochomýtala a onoho člověka pozorovala tak dlouho, až ze stroje slezl a mile rád mě na něj pustil.
Už jsem byla i poprvé ve stopě. Na to jsem se těšila dlouho. Ale nedopadlo to úplně podle mých představ. Byla hrozná kosa, sněžilo a všude bylo moc lidí. Rozhodla jsem se tedy jet přes Kristiánov ke Knajpě. V kopci už lidí ubývalo. Ovšem sněhu přibývalo. Po nějaké době jsem se ocitla ve stopě sama. I když, ve stopě. To se říct úplně nedá. Sněžilo tak, že stopa nebyla vidět. Kopec ne a ne skončit. Začínala jsem se bát. „Dívka zapadla ve sněhu, záchranáři ji našli zmrzlou po 3 dnech,“ představovala jsem si, jak by mohla znít reportáž. Naštěstí, to se nestalo, nakonec jsem dojela a odměnila jsem se teplou polévkou.
Co jsem si z mých prvních běžek odnesla? Bolavá záda a zničenou patu. První trénink ve stopě mě tedy solidně odrovnal. Věřím, že další tréninky budou pokračovat lépe.
