V Česku není závod, který by se mohl pochlubit 200 000. závodníkem. Jizerské 50 se to povedlo před 53. ročníkem a tím šťastným se stal Vojta Motl. „Vím, že se na jubilanta čekalo, ale že to budu právě já, to mě vůbec nenapadlo. V životě jsem nic nevyhrál,“ usmívá se překvapeně závodník s jednou účastí na Jizerské 50.
A letos to bude druhá. Těšíte se?
Strašně, o to víc po takovém zážitku. Vůbec jsem nečekal, že bych tím 200 000. mohl být já. Už jen proto to pro mě bude speciální závod.
Na Jizerce pojedete podruhé, co vás motivovalo letos v únoru k premiérové účasti?
Kamarádi. Přihlásili se totiž na Marcialongu. Nechtěl jsem se nechat zahanbit, ale tak vysoké cíle neměl. Tak jsem zvolil Jizerskou 50, ta je v mých silách a nemám ji tak daleko.
Co vůbec vy a běžky?
Jezdím na nich od malička, i proto jsem o Jizerské přemýšlel už dříve. Nikdy mi to ale časově nevyšlo, pak do toho přišly děti, nebylo to snadné. Až letos se to povedlo a já si Jizerskou 50 zkusil na vlastní běžky.
Jaké to bylo?
Byl to krásný závod, všechno kolem až na můj výkop bylo skvělé. Neměl jsem natrénováno, takže jsem se na trati lehce trápil a ani výsledný čas není moc publikovatelný.
Nyní bude příprava pečlivější?
Je to složité, mám dvě malé děti, bydlíme v Blansku, kde máme sníh 4 hodiny ročně, ale budu se snažit. Kamarád mi ukázal kolečkové lyže a ty mě vážně zaujaly. Pravděpodobně si je pořídím a začnu trénovat.
Jak vám to na kolečkových lyžích šlo?
No… nikdy jsem nebruslil, takže to pro mě bylo z počátku dost náročné. Ale člověk si zvykne a pak ho to začne bavit. Na nich se rozhodně připravím lépe než jen samotným běháním po svých.
Stane se z vás pravidelný účastník?
Nevím, zda se budu objevovat na startu každý rok, ale rád bych z toho tradici udělal. Rád se účastním delších závodů, takže i padesátky patří mezi mé oblíbené distance.
Mluvil jste o dvou dětech, jak je na tom s běžkováním rodina?
Manželka jezdila hodně, ale nyní s dětmi to moc nestíhá. Celkově jsme časově omezenější, ale když to jde, běžkujeme nebo lezeme po skalách.
Máte k Jizerce blízko i díky členům z Expedice Peru 1970, kteří byli horolezci?
Určitě mi je to díky této památce bližší, tu historii znám a moc si jí vážím. Je hezké, že se stále, i po 50 letech, jezdí na jejich počest.
