Pod jménem Petr Čech si nejspíš většina z nás vybaví českého gólmana, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s fotbalovou Chelsea. Jeho jmenovec však trápí konkurenci také ve windsurfingu. Dvacetiletý Petr Čech, rodák z jihočeské Zlivi, už dvakrát ovládl mistrovství České republiky. O tom, jak náročné je ufinancovat závodění a jaké jsou jeho ambice, se rozpovídal redakci Drbny.
Jak se člověk dostane v našich podmínkách k windsurfingu?
Možná si to někteří pamatují, ale dříve byl windsurfing poměrně masový sport. Jezdilo se hodně na Lipně i na Nechranicích. Dělal to můj děda a začal s tím i táta. Bylo tak jen otázkou času, kdy začnu stejně jako oni.
Nedávno jste dokončil střední školu. I při studiu jste se stihl zařadit mezi českou špičku v tomto sportu. Mluví se o vás jako o velké naději českého windsurfingu. Jaké úspěchy máte už na svém kontě?
Vážím si toho, že jsem už podruhé vybojoval český titul. Úspěchem je také čtvrté místo na mistrovství světa juniorů do 21 let, což se ještě nikomu z Čechů nepodařilo.
K jaké metě se teď upínáte?
Zní to divně, ale k žádné výsledkové. Chci hlavně, aby mě to bavilo. Dobré výsledky jsou samozřejmě super, ale nejsou prioritní. Dříve jsem dělal sjezdové lyžování, které jsem si trochu zhnusil tím, jak moc jsem jezdil právě kvůli výsledkům. Proto se snažím si závody ve windsurfingu hlavně užívat.
Tenhle sport je specifický také tím, že je to malý sport a všichni se ze všech sil snaží sehnat finance a vyřešit sponzory. Když se jim to povede, tak si pak možná o to víc užívají závody. Každopádně abych to nějak specifikoval blíže, tak chci jezdit v PWA, což windsurfingový světový pohár.
Jak složité je ufinancovat závodění v Česku?
Je to dost složité. Když budeme mluvit o číslech, tak moje sezona vyjde na zhruba 500 tisíc korun. Na začátku mi finančně hodně pomáhal táta, ale postupně mi dává méně peněz a více si sháním sám. Podle toho, kolik seženu financí, tolik si můžu dovolit závodů v zahraničí. Bývá to jeden až čtyři závody ročně.
A jak to bylo letos?
Byl jsem v zahraničí měsíc a půl. Abych ušetřil, spal jsem celou dobu v dodávce a s přítelkyní, která dělá také windsurfing, jsme odjeli čtyři závody. Soutěžili jsme v Itálii na Lago di Gardě, poté na chorvatském Brači a následně ve Viganji na poloostrově Pelješac. Celou dobu jsme se snažil alespoň na dálku pomáhat tátovi s prací v naší firmě 2Wsports, která dodává vše pro windsurfing, foiling a vyrábí paddleboardy. Musím říct, že kombinovat cestování, závodění a ještě práci bylo složitější spíš psychicky než fyzicky.
Kdy je vlastně ideální začít dítě vést k tomuhle sportu?
Samozřejmě co nejdříve, jako u jiných sportů. Na druhou stranu ne tak brzy, jako třeba u fotbalu. Člověk, co jezdí na windsurfingu, musí pochopit vítr. Musíte si celou dobu synchronizovat to, co držíte a na čem stojíte s tím, jak a odkud fouká. Není to tak jednoduché, jak to může vypadat. Z mého pohledu je ideální začínat kolem šestého roku.
Na kolik vyjde takový začátek s windsurfingem?
V první řadě bych na začátek vůbec neřešil nákup vybavení a doporučil bych kurzy a věci z půjčovny. Těch je v Česku asi pět. Nouze není také o instruktory, to dělám ve volnu i já. Taky bych doporučil aspoň na měsíc vyrazit k moři a zažít si to.
Jak se v Česku shání sponzoři v tomto sportu?
Právě shánění sponzorů může nadějné závodníky brzdit, není to jednoduché. My tomu říkáme, že většina z nás jsou „fotr týmy“. Bez rodin by začít nešlo. Já osobně se snažím firmám, se kterými spolupracuji nabídnout i organizaci teambuildingů přes 2Wsport. Mám za sebou také reklamní focení. Vždy se snažím nabídnout něco, co firmy ocení a má to pro ně smysl.
Jaké jsou v Česku podmínky pro windsurfing?
Ne že by tu nefoukalo, ale není to tak stabilní, jako u moře. Proto mají windsurfaři z přímořských států výhodu. Na druhou stranu tu máme hodně nádrží a rybníků, což je fajn. Když to shrnu, na vrcholové úrovni je potřeba vyrazit k moři, Česko je spíše na udržení formy.
Na začátku jste mluvil o tom, že windsurfing byl dříve výrazně rozšířenějším sportem. Čím to je, že se dostal do ústraní?
Já osobně doufám, že se do povědomí veřejnosti opět vrátí. Všechno je to o sponzorech a všech těch věcech okolo. Dříve byly závody velkou akcí, kterou doprovázely koncerty a kolem vody byla spousta lidí. Dneska to tak není ani u nás, ani ve světě. Všechno to ale chodí ve vlnách a věřím, že se tenhle sport z toho pomyslného dna zas dostane.
Váš krajan Karel Lavický se ale letos probojoval na olympiádu. To na druhou stranu ukazuje, že je tu nějaká kvalita, nebo ne?
Ano, určitě je to velký úspěch. Level, na kterém jezdí, je neuvěřitelný. A to říkám jako člověk, co jezdí v jiné windsurfové disciplíně. Slalom, ve kterém jezdím já, zatím na olympiádě není.
A je šance, že se to změní?
Ano, myslím si, že i slalom má potenciál toho, aby se stal olympijským sportem. Z mého pohledu je pro diváky slalom záživnější i díky tomu, že je svižnější. Kurzové závody, které jsou na olympiádě, jsou z mého pohledu zdlouhavější a ne tolik atraktivní. Mají ale své kouzlo.
Kdyby se skutečně vaše kategorie dostala na olympiádu, byla by pro vás účast další meta?
Těžko říct, ale asi ano. Má to hodně ale… Jednou z věcí je fakt, že olympiáda je „one design“, což znamená, že je používáno jednotné vybavení. To je na jednu stranu super, protože si laik řekne, že všichni mají vybavení stejné, tedy vítěz i ten poslední. Realita je ale rozdílná. V praxi je to tak, že ty obrovské týmy, jako třeba Itálie, Velká Británie nebo Francie nakoupí stovky stěžňů a desítky plováků a testují na závody ty nejlepší kusy. Nikdy nevyrobíte kus jako kus, proto má výhodu ten, kdo má šanci otestovat více kusů. Ty rozdíly jsou sice malé, ale ve výsledném boji mají velký vliv.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
