Všechno dělám srdcem, říká kandidátka za ODS do Senátu na Liberecku Martina Motshagen

Za favorita voleb je považovaný dosavadní senátor Michael Canov (Starostové pro Liberecký kraj). Čím chcete přesvědčit voliče, že by měli volit vás?
Jsem žena, úsměvem (smích). Dobrým srdcem. Všechno, co dělám je srdcem, což je také moje motto v rámci těchto voleb „Srdcem SPOLU do senátu!" Jde to tak nějak automaticky a vzhledem k tomu, že jsem narozena ve znamení Býka, myslím, že vše, co dělám je důstojné, v řádu, zodpovědně a se smyslem pro pořádek. Pomáhám od srdce, spojuji lidi a nedělám výjimku, jestli je to člověk z Dolní Polní či Horní Dolní.  Když mohu reálně pomoci, tak pomohu. 

S čím jdete do voleb? Jaké jsou vaše priority? 
Funkce senátorky je často podceňována. Vedle té legislativní role, by ale měla prosazovat konkrétní zájmy občanů z daného regionu. V tomto směru má Liberecko co dohánět. Potřebujeme u nás zlepšit lékařskou dostupnost. Doslova několik desetiletí nám chybí rychlé železniční spojení do Prahy. Hejtman Půta o tom mluví skoro 10 let a zatím se nic, vyjma pár studií, nestalo. Musíme teď, když jsme spolu ve vládě, vytvořit pozitivní tlak na Prahu. Liberecko si přímé rychlé spojení do Prahy zaslouží. Vedle těchto velkých projektů chci ale také neformálním vlivem pomáhat těm menším. V Liberci například stále chybí skateboardový park.  

Obecně je pro mě základem všeho štěstí  zdravá a svobodná rodina. Mohla bych mluvit dlouho o mé osobní zkušenosti, ale také o tom, jak v rámci mé profese pomáhám v obecně prospěšné společnosti MCU KOLOSEUM. Tam ve středisku Osobní asistence moc dobře vnímám, kolik energie je potřeba vložit do toho, aby se senioři a osoby tělesně postižené, o které chodí pečovat, měli důstojný život. Našimi službami pomáháme tak, aby se blízká rodina mohla nadechnout a uvědomit si, že život je krásný. I přes všechny překážky, které nám klade. 

Právě v těchto dnech si připomínáme srpnové události roku 1968 a invazi do Československa. Jak důležité je takové momenty připomínat právě teď? 
Uvědomit si, jak důležité je slovo svoboda ve všech pádech a významech. Zvlášť potom tady v Liberci, kde bylo sedm našich občanů zastřeleno a další dva podlehli zraněním. Hrůza na Ukrajině znovu ukázala, že svoboda není samozřejmost. Moc mě těší, že takto dnes uvažuje většina občanů České republiky.

Jaký je váš pohled na válečný konflikt na Ukrajině? 
Boje probíhají nedaleko od nás. Mám část rodiny na Slovensku, nedávno jsem u nich byla, když jsme o tomto tématu mluvili, cítila jsem, že mají strach a nejenom ta starší generace, která už má něco za sebou, ale i ti mladší, kteří by si měli užívat ještě života bez velkých starostí. Já osobně nemám a nechci mít strach, ten je špatný rádce.  

Věřím současné vládě, zvláště se mi líbí pevné postoje Petra Fialy a jako žena nemůžu zmínit obdiv k Janě Černochové. Jsem ráda, že jsme členy Severoatlantické aliance a že Senát jednohlasně podpořil vstup Švédska a Finska do NATO. 

Jak se díváte na příchod uprchlíků z Ukrajiny? 
Jsem z Liberecka, konkrétně z Kryštofova údolí. Mé příjmení jsem si přivezla i s manželem z Holandska. A možná mě v tomoto směru ovlivňuje i vlastní zkušenost s životem v cizí zemi. Před lety jsem přišla do jiné země, znala jsem jen pár lidí a nemluvila jazykem mé nové domoviny, pouze anglicky. Když po několika týdnech místní viděli, že si jejich země vážím, myslím vše upřímně, miluji nejen jejich zemi, uznávám zvyky, tradice i jídlo a mám snahu se co nejdříve naučit jejich jazyk, začala jsem hrát i jejich národní sport, tak mi všichni pomáhali, jak sami uměli a chtěli. Všude je chleba o dvou kůrkách. Já jsem odešla za studiem a zůstala v Holandsku déle, než bylo v plánu. Slovo uprchlík ve mně vyvolává určitou negaci. Já bych spíše nazvala tyto lidi běženci, museli se většinou den ze dne, z hodiny na hodinu sebrat a opustit svůj dům, byt, kde plánovali šťastnou budoucnost. Ženy opouštěly své partnery, děti své otce, matky své syny a musely odejít do bezpečí bez pojistky, jestli se svými blízkými ještě někdy setkají. Ted je na nich samotných, jak si sami život dočasně v naší zemi zařídí, my jim to jen můžeme ulehčit, tak jak nám naše srdce a svědomí dovolí. Aktuální vláda v mých očích udělala vše co měla a mohla.

Obyvatele v Česku, a tedy i ve vašem senátním obvodu, trápí vysoká inflace. Jaký je váš recept na řešení tohoto problému? 
„Recept“ píše lékař nebo lékárník na to já neumím (smích). Není to jednoduché pro nikoho z nás. Opět příklad z praxe v naší obecně prospěšné společnosti, kde pracuji máme 37 ZTP zaměstnanců na zkrácené úvazky, protože jim to jinak zdravotní stav nedovoluje. Jsou rádi za místo na pracovním trhu, že mají každý měsíc pravidelně výplatu na účtu. Už dochází k situaci, že jednotlivci chodí za vedením a žádají o navýšení své mzdy, protože najednou jim pronajímatel bytu zvýšil nájem, energie, poplatky za služby apod. Nemají to jednoduché, ale naší organizaci, také stouply energie a náklady, které každý měsíc musí být zaplaceny. Vaříme obědy pro liberecké seniory, náklady na potraviny se v některých případech i zmnohonásobily. Když ceny obědů navýšíme, tak obědy potřební brát nebudou. Může tak dojít k situaci, že někteří budou mít teplý oběd třeba jen dvakrát za týden. To nemůžeme dopustit, v tom je to srdce, ta lidskost. 

Věřím, že vláda Petra Fialy udělala od začátku jeho mandátu co mohla. Neměla a nemá to vůbec jednoduché. Když to srovnám se zahraničím, tak jí dávám chvalitebně. Z rozpočtu se uvolnilo téměř 100 mld. Kč. Dopady inflace zmírňuje např. valorizací důchodu, balíčky rodinné pomoci, navýšením životního i existenčního minima, a i zvýšení příspěvku na bydlení. Pomoc je cílená nejenom jedincům, ale i firmám. Důležité je zachovat lidskou tvář, mít srdce i pro jiné na správném místě. 

Stále vyšší obavy mají lidé z nadcházejícího podzimu a zimy, a to kvůli energetické krizi a cenám plynu. Dá se ještě něco udělat, aby dopady byly co nejmenší?  
Žijeme v zvláštní době. Dva roky jsme se báli v COVIDU o život. Byl to zpočátku strach z neznámého. Teď čelíme strachu známému. Čelíme strachu, že zchudneme. Ze snížení životní úrovně. Mrzí mě, že opozice  tento strach podněcuje zvláště u zranitelných spoluobčanů. Řešení máme všichni v našich rukou. Nejenom vláda, opozice, senátoři, poslanci, ale také my všichni. Věřím z celého srdce, že ty nejzranitelnější nenecháme padnout.   

Kandidujete za liberecký obvod, máte v plánu v Senátu řešit i nějaká konkrétní „liberecká“ témata? Jaké problémy podle vás lidi na Liberecku trápí? 
Většinou, je to nedostatek možností najít nového zubaře, praktického či odborného lékaře, nebo ne úplně ideální dopravní dostupnost. Třeba jet přímo vlakem z Liberce do Prahy to je stále cesta na několik hodin, když víte, že jste v Praze autem za hodinu. 

Chci prosadit, aby v každém krajském městě byla nemocnice charakteru fakultní nemocnice s plnou podporou státu na investice (musí dojít ke změně zákona). 

Vaše jméno může být lidem na Liberecku ne úplně známé. Můžete se čtenářům představit? 
Vyrostla jsem v Liberci dnešní Masarykově ulici. V letech 1986-1990 jsem studovala Gymnázium ve Frýdlantě, doba to sice byla zvláštní, ale ráda na ni vzpomínám. Jsem ročník před/porevoluční. Ráda vzpomínám na celý pedagogický sbor, který byl na tu dobu hodně rozmanitě obsazen. Celý Frýdlantský výběžek je vedle města Liberce stále místo, kde se cítím doma, kam se ráda vracím, protkaný vzpomínkami na brigády, setkání, sázení stromečků na Jizerce. U nás doma bylo rušno, pořád nějaké návštěvy, vyrůstala jsem v intelektuálním a akčním prostředí. Můj tatínek Martin Chaloupka pracoval řadu let v Československé televizi a později zanechal své srdce v Kryštofově Údolí, kde realizoval vysněné Muzeum Betlémů, třetí orloj v ČR a jeho posledním dokončeným projektem v kterém jsem mu od začátku hodně aktivně pomáhala prostřednictvím libereckého Ma-Ma Foundation a přátel, byl „čůrající voříšek“. Právě charakter, že každého přivítal s otevřeným srdcem mě celý život motivoval. Vedl mě k tomu, že člověk po sobě musí vždycky něco nechat, aby to dělala radost jiným.  

Co vaše pracovní zkušenosti?
V roce 2010 jsem se vrátila společně se svými dětmi a nizozemským manželem z nizozemských nížin zpět do českých hor. Najednou jsem životní heslo tatínka začala chápat, jako povinnost. V Nizozemí jsem vedle své práce vykonávala i hodně dobrovolnické činnosti, takže tady nazpátek doma, to pro mne bylo přirozené to znovu uchopit. V uplynulých letech jsem v Libereckém kraji realizovala větší počet benefičních projektů pro dobrou věc, obklopena úžasnými lidmi, kteří měli stejný cíl jako já bezištně pomáhat, jak jedincům či neziskovým subjektům v rámci Libereckého kraje. Pracovala jsem v Nadaci PRECIOSA, kde jsem nechala své srdce. 

V posledních čtyřech letech realizuji v rámci Libereckého kraje preventivní osvětovou akci Světový den srdce (takové moje třetí dítě), které se koná letos již počtvrté v libereckém MCU KOLOSEUM, o.p.s. a je určena pro širokou veřejnost. Společně s odborným garantem akce pracovníky Kardiovaskulárního centra Krajské nemocnice Liberec a Zdravotnickou záchrannou službou mluvíme tváří v tvář s návštěvníky, jak důležité je pečovat o srdce a co dělat prvních sedm minut do příjezdu záchranky. Je to unikátní příležitost pro ty z venku, zde se mohou neformálně potkat s lékaři, s odborným personálem i záchranáři, a to jinak než v „akci“. 

Logo mé kampaně do Senátu České republiky je SPOLU srdcem, a to se promítá i v mém dalším projektu letos již potřetí realizuji putovní výstavu fotografií lidí známých i neznámých, kteří nechali své srdce právě v Libereckém kraji, které fotí významní čeští fotografové. Srdce je symbolem života, lidskosti, vzájemné lásky a respektu.  

Jak byste charakterizovala sama sebe?
Moje srdce bije pro rodinu i přátele. Je o mě známo, že když mi někdo zavolá ve dvě v noci, že potřebuje pomoc, než položí telefon, už jsem na cestě pomoc. Jen doufám, že mi bude stačit benzín, já totiž hrozně nerada tankuji (smích). 

Zadavatel, zhotovitel: ODS