Z musherky spisovatelkou. Při psaní jsem se musela ohlédnout do minulosti, říká Jana Henychová

„Vždycky jsem věděla, že jednou napíšu knihu“

Letos se chystá česká musherka Jana Henychová vydat svou první oficiální knihu o svém životě, své cestě, svých psech. „První neoficiální knížku jsem vydala asi před šesti lety, tehdy šlo o pohádky,“ vypráví Jana Henychová. 

Během let se jí na vydání knihy ptalo mnoho lidí. „Vždycky jsem věděla, že jednou napíšu knihu. Občas ty tendence byly větší, občas menší,“ uvádí. Usednout a opravu začít na knize intenzivně pracovat ale přiměla musherku až doba koronaviru. „V té době nešlo nic moc dělat a neměla jsem ani žádný jasný cíl. Navíc se mi to letos krásně sešlo s mým jubileem, protože mi bude padesát,“ říká Henychová s tím, že dříve vnímala padesátileté lidi jako důchodce. Sama si přitom připadá stále mladá a svěží.

„Řekla jsem si, že je na knihu nejvyšší čas.“ Za roky, které strávila po boku psů, nahromadila mnoho fotografií ale také textů, právě ty tvoří celou knihu. Musherka a nyní i spisovatelka tak musela podrobně prozkoumat svou minulost. „Já žiju hodně v přítomnosti a většinou řeším, co bude. Tohle mě donutilo hodně se hrabat v minulosti. Své vzpomínky si ukládám většinou v obrazech. Nyní jsem si musela vybavit všechny staré vzpomínky, příhody, pocity, vůně... A převést je do slov. Musela jsem se do toho opravdu ponořit,“ komentuje musherka.

Příběh v knize se vyvíjí stejně jako jeho autorka. „Samotnou mě teď po letech překvapilo, co mě dřív udivovalo nebo co mi přišlo úžasné. Třeba když jsem byla uchvácená z toho, že jsme ujeli nějakých 200 kilometrů dlouhý Šediváčkův long,“ vzpomíná Henychová. Tato délka přitom byla jen začátkem do dalších musherských let. Se psí smečkou absolvovala Jana několik závodů jako je 600 kilometrů dlouhý Femundlopet nebo Finnmarkslopet o délce 500 a 1000 kilometrů.

„Všichni moji psi jsou srdeční záležitostí“

Kniha o musherce, závodech, psech a soužití s nimi. Má musherka z Jizerských hor, která v současné době žije s celkem šestadvaceti huskouny, nějakého svého osudového psa? „Z minulosti vím, že když jsem měla nějaké psa raději, třeba Barunku, tak mi vždycky hrozně brzy odešel. Mám je ráda všechny, každý z nich je pro mě srdeční záležitostí. Jsme prostě velká parta. Teď tu s námi leží osm psů a o každém z nich bych mohla říct, že je mojí hvězdou,“ dodává.