Jde to i jinak. Jizerskohorský stánek bourá představy o rychlém stravování

Za výraznou proměnou, která mění celý koncept horského stravování, stojí dvojice Pavel Šišma a Martina Nádeníková. Společně už roky pracují v oblasti gastronomie, a i když nejsou rodilí Liberečáci ani Jablonečáci, k Jizerkám mají dlouholetý vztah. Loni zde nadobro zakotvili a pod jejich rukama vzniklo úplně nové občerstvení.

Samotný stánek na Maliníku stojí už pěkně dlouho. Aktuální majitelka Martina Nádeníková sama vzpomíná, jak se tu občas stavovala na čaj. „Pamatuju si, jak tu byl vždycky čaj, tatranka a lízátka, spousta lízátek. Když jsem studovala na TULce, jezdila jsem na Bedřichov na snowboard a občas se tu stavila,“ vypráví Martina.

Od stánku lidi moc neočekávaj a pak jsou příjemně překvapení

Stejně tak si to tu pamatuju i já. Stánek, kam lidé vždycky chodili už jen proto, protože byl na skvělém místě. Po lyžích se tu člověk ohřál čajem, v létě tu cyklisté hasili žízeň studeným pivem. Jenže když sem přijdete nyní, patrně vám nabídka vytře zrak.

Nenajdete tu sice pět druhů sušenek a klobásu, za to vás ale přiláká vůně právě upečeného quiche nebo třeba bábovky. Právě díky tomu, že „se tu dělá něco jinak“, se Maliník dostal i do předních českých magazínů. „Hezký na tom je, že by to nebylo tak, že bychom sem zvali nějaký novináře. Ale oni sami byli třeba na kole nebo na lyžích, pak se tu stavili a sami se rozhodli, že o nás chtějí psát,“ říká mi Pavel Šišma.

Zatímco já svou pozornost musím dělit mezi Martinu s Pavlem a jejich čtyřnohého kamaráda, majitelé pilně pracují na přípravách. Za vedením stánku stojí velké úsilí a mnoho hodin práce. Ale právě díky tomu je Maliník jiný a vyhledávaný. „Samozřejmě se to dá dělat i jinak. Mohli bychom tu mít friťák, kterej akorát zapneme a hodíme do něj hranolky nebo něco a měli bychom hotovo. Tak jsme to ale nechtěli,“ říká mi Pavel, zatímco vybaluje zásoby.

Stojíme si za tím, že jsme jen stánek

Přestože Pavel má za sebou bohaté zkušenosti i z vyšší gastronomie, restaurace mu nechybí ani se ze stánku na Maliníku nesnaží udělat něco jiného. „Určitě není naším cílem stánek posouvat na nějakou vyšší úroveň. Ono to ani vzhledem k zázemí nejde. Stojíme si za tím, že jsme prostě stánkem s občerstvením,“ konstatuje Pavel. I když už si za život zkusil všechno možný a dostal se i do vybraných restaurací, neměnil by. „Já sám se považuju za kuchaře amatéra, ale celý život mě vaření bavilo a do gastra mě to vždycky táhlo. A díky tomu jsem získal i spoustu zkušeností. Ono je třeba úplně něco jinýho uvařit si polívku doma a uvařit ji v obrovským hrnci.“

Pavel s Martinou prostě přišli s nápadem a měli dostatek odvahy, aby to zkusili. „Jasně, že jsme se trochu báli. Ale měli jsme asi i štěstí na současnou dobu. Lidé se teď nebojí experimentovat, zkoušet nové věci. A už také jinak koukají na stravování,“ říká mi Martina. A právě i novým trendům se snaží majitelé stánku vyjít vstříc. Jejich jídlo je lehké a člověk i po něm nepotřebuje šlofíka. „Snažíme se dělat jídlo podle období a tak, aby se tu třeba i sportovci posilnili a mohli pokračovat,“ komentuje Martina.

Když je pozoruji, jak od rána vaří, pečou, připravují, pak se celý den točí kolem zákazníků a večer je čeká ještě úklid, napadá mě, že je to docela otročina. Na tohle musí mít člověk náturu a povahu. A co je na tom všem těší nejvíc? „Největší radost mám samozřejmě ze spokojených zákazníků. Nejhezčí ale asi je, když přijdou třeba maminky s dětmi a říkají, že dostat do jejich dětí nějaký jídlo není jen tak, ale tady u nás jim chutná a všechno zbaštěj,“ přiznává s úsměvem Pavel. 

Tak až příště zamíříte do Jizerek, stavte se tu a přesvědčte se sami.