Strážník Jiří Jaworski patří mezi dobře známé tváře Liberce. Jeho ulicemi prochází denně už dlouhých třiadvacet let. Určitě jste ho v centru města taky potkali. V uniformě možná právě navigoval ztraceného řidiče nebo radil turistům, kudy dál.
Za ty roky má víc zážitků, než by se vešlo do celovečerního filmu. Určitě by vydaly na tlustou knihu. A stejně tak zajímavý je i příběh samotného Jiřího. Přestože se chtěl stát strážníkem, vzal to docela oklikou. A dokonce si chvíli vyzkoušel, jaké je to být bezdomovcem.
Ani po letech vůbec neztrácí elán. Spíš naopak. Jakmile začne o své práci vyprávět, oči se mu rozzáří a je skoro k nezastavení. „V době totality nebylo tak jednoduché dostat se k policii. Sen se tak tehdy nerealizoval. Přes deset let jsem pracoval v nápravném zařízení v Rýnovicích, pak jako výrobní mistr. A v šestadevadesátém jsem nastoupil na šest měsíců na školu k městské policii o Prahy,“ začíná vzpomínat strážník.
Právě v Praze si sám vyzkoušel být bezdomovcem. I když jen dva dny. „Čekal jsem, jestli mě na školu vezmou. Tak jsem ty dva dny strávil u Vltavy a oficiálně jsem byl bezdomovec, ale to nebylo nic hroznýho,“ vypráví Jiří Jaworski a s mávnutím ruky pokračuje: „Pak jsem sloužil přes dva roky na Smíchově a potom se vrátil na sever a nastoupil jako pěší hlídka.“ A pěší hlídkou je Jiří dodnes. „Stále chodím, chodím a ještě jsem si nesedl,“ říká se smíchem. Práci v terénu si zamiloval a nikdy nezatoužil po tom, že by pochůzky vyměnil za kancelář s pohodlnou židlí.
Jirka svou prací opravdu žije. Ani dnes ho nepřestává bavit. To potvrzuje i mluvčí městské policie Daniela Bušková. „Jirka nejenže plní své povinnosti, ale pracuje i hodně nad jejich rámec. Například když osoba v tíživé situaci potřebuje poradit, jak se dostat na nějaký úřad, Jirka ji nejen nasměruje, ale klidně ji i doprovodí a ještě dohlédne, aby se vše dobře vyřídilo. Je to prostě strážník srdcař,“ vysvětluje mluvčí.
Navíc může spojit zaměstnání se svým koníčkem. „Od malička mě zajímají životopisy lidí. Mám heslo – Kde není poznání minulosti, není vize budoucnosti. Na každého člověka, se kterým pracuju, si udělám takový životopis, promítnu si, jak žil a představím si, kam asi bude jeho život dál směřovat,“ říká okrskář.
Mohlo by se zdát, že na práci „měšťáka“ není nic zajímavého. Přestože prochází stejnými ulicemi, poznává pokaždé nové lidi a za ty roky slyšel tisíce příběhů. Mnoha lidem Jirka také pomohl k lepšímu životu. A působení v centru Liberce přináší kolikrát až neuvěřitelné příběhy.
Strážníka Jirku Liberečáci dobře znají. Na ulici ho sami oslovují a často se mu svěřují se všemi různými obtížemi. „Zpovídají se ze svých strastí a bohužel si někdy hlavně starší lidé myslí, že jsme všemocní.“ Jirka je ale sám o sobě ochotný a pokud vidí, jak někdo bloudí ulicemi, sám se s ním pustí do řeči. „Jiří má na toto opravdu talent. Má zkrátka v sobě takovou tu ochotu nabídnout pomoc,“ doplňuje Bušková.
Jak ale Jiří pozná, kdo potřebuje pomoc? Prý taková dovednost přichází až se zkušenostmi. Strážník musí být trochu taktik a trochu psycholog. Jiří Jaworski k tomu dodává: „To prostě za ty roky už vytipnu. Na to neexistuje žádný návod. To přichází s věkem.“ Každého, s kým strážník začne pracovat, si zanese do svého notýsku, který nosí vždy s sebou. Dělá si tak takovou vlastní malou evidenci. Právě sběr informací pak může pomoci i dalším institucím a orgánům. „Spolupracuju s Policií ČR, se sociálními pracovnicemi, s mediální a probační službou, úřady a tak dále. Už se mi párkrát podařilo dohledat osobu, po které úřady nebo státní policie pátrala.“
Jindy se zas dozvěděly třeba rodiny, které svého příbuzného považovaly za mrtvého, že stále žije. Jednou z velkou kapitolou v životě libereckého strážníka je i spolupráce s osobami bez domova. Nejedné pomohl získat doklady, zkontaktovat se s rodinou a zažít od začátku. Jiří se ale o lidi, s nimiž jednou začne spolupracovat, opravdu zajímá. Doprovodí je na úřady, informuje se průběžně o jejich o stavu, a když může, nabídne pomocnou ruku. Některé příběhy jsou ale opravdu hodně smutné. „Třeba když syn nechá matku venku na mrazu za to, že na něj přepsala majetek,“ popisuje Jaworski jeden z mnoha příběhů.
A vedle bezdomovců se občas setká i s psychicky nemocným člověkem, feťákem nebo opilcem. „Zrovna nedávno jsem musel řešit takový případ. Psychicky nemocný člověk napadl ženu na Benešáku. Hned jsem přiběhl, chytl jsem ho za ruce a chtěl jsem ho odvést. On se mi vysmekl, ale to už byli kolem lidé a ty ho zachytili. Pak už dostal pouta a byl předán hlídce státní policie.“
Jirka má opravdu co vyprávět. Jeden příběh střídá druhý. A tak už vzápětí líčí další skoro až neuvěřitelný příběh. Ten měl dohru až u soudu. Život někdy není peříčko a muž z Liberce o tom ví své. Vydírán vlastní sestrou spal na zemi, nedostával najíst a dokonce si přál, aby mohl být na psychiatrii, protože i tam by mu bylo lépe. „Psal opravdu dojemné dopisy na úřady, mně i paní soudkyni. Nakonec to ale dobře dopadlo. Pána si k sobě vzal syn a poskytl mu důstojný život,“ dodává strážník.
Za spolupráci s Policií ČR se Jiří Jaworski dočkal dokonce speciálního ocenění. A to není jediné. Byl vyznamenán za dvacetiletou službu u městské policie a také za vynikajícího pracovníka. „Přiznám se, že když jsem toto ocenění připravovala, nevěděla jsem, co mám do zprávy napsat. Takové ocenění většinou udělujeme za nějaký významný čin jako je záchrana života, ale u Jirky jde o miliony skutků,“ přiznává Daniela Bušková. Samotného Jirku ani nenapadlo, že by mohl takové ocenění obdržet. Navíc je znát, že je opravdu skromný. Své skutky vůbec nebere jako nějaké osobní úspěchy ale jako součást své práce.
Když právě neprochází ulicemi Liberce, relaxuje Jirka v přírodě. Konkrétně na svém pozemku nedaleko Lomnice nad Popelkou. Jak sám říká, utíká tam z paneláku. „Mám zahrádku, kde jsem vysázel stromy, široko daleko nikdo není. Mám tu karavan, gril, malou boudu, jsem takovej lepší bezdomovec,“ konstatuje se smíchem. A přestože by si už mohl tohoto klidu užívat vzhledem ke svému věku mnohem více, do důchodu se nechystá. Takže věčně se usmívajícího strážníka Jirku budete v centru určitě ještě dlouho potkávat.
Foto archiv MP Liberec
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
