Je to služba lidem. Říká o své práci topič z libereckého krematoria Pavel Hudec

Jak jste se k práci topiče dostal?
Původně jsem nastoupil do komunálu a jezdil jsem sem pro slisované věnce a vozil je na skládku. Měl jsem tu známého a když se tu uvolnilo místo, tak jsem to vzal. To bylo v roce 1987.

Neměl jste ze začátku obavy? Přeci jen je to zaměstnání, na které se asi nestojí fronty, ne?
Samozřejmě ze začátku, když jsem viděl ty rakve, tak jsem z toho neměl moc dobrý pocit. To je jako když člověk poprvé vidí mrtvého. Dnes už to tak ale nevnímám.

Musel jste se s tím nějak psychicky vyrovnat?
Když už jste tady a denně to vidíte, tak vás to časem trochu otupí. Prostě děláte svou práci bez většího přemýšlení. A když jdu domů, tak se to snažím oddělit.

Takže se vám daří netahat si práci domů?
Většinou ano, ale stane se, že někdy je to náročné. Když je tu dítě nebo něco špatného. Pak se stane, že člověku se něco z práce vybaví i před spaním, ale snažím se si to moc nepřipomínat.

Stalo se vám, že jste musel zpopelnit i někoho známého nebo blízkého?
Ano, známé i příbuzné. Je to náročné. Člověk si u toho trochu popláče, ale nakonec to musí přejít.

Ve volnu sbírá elpíčka

Máte nějakou radost, která vám pomůže se od zaměstnání odpoutat?
Rád poslouchám hudbu, u toho vypnu. Sbírám elpíčka, desky, cédéčka. Je to můj koníček. Snažím se postupně doplňovat sbírky a mít celou diskografii.

Jak vypadá takový váš běžný den?
Ráno přijdu do práce, pec už je předehřátá, zasunu člověka a pak čekám, až shoří. Denně spálím zhruba sedm lidí. Jeden člověk se spálí asi za hodinu. Ale záleží na tom, zda je silnější, nemocný… To vše se projeví. Někdy musíme jet pro nebožtíka do nemocnice nebo do bytu, případně kopat hrob. Ale většinu dne topím.

Jezdíte i pro nebožtíky. To jste jeden z prvních, kdo je v kontaktu s pozůstalými, že?
Ano, po lékaři jsme většinou druzí. S pozůstalými musíte soucítit a truchlit. Občas potřebují vysvětlit, co mají dělat.

Záměnu by nám pozůstalí neodpustili

Došlo u vás v krematoriu někdy k záměně uren?
Ne, to ne. Vždy se to musí hodně hlídat. Každá rakev má své evidenční číslo, takže jakmile se zapíše, přidělí se k ní plechové číslo, to jde také do pece a poté se shrabe s popelem. Je to pro nás taková kontrola. Toto číslo jde i do urny. Všechno musí být správně. To by mi vnitřně nedalo. A pozůstalí by nám to nikdy neodpustili.

Jak ze začátku vnímala vaše zaměstnání rodina a okolí?
Tak někdo říkal, jestli jsem normální nebo že by to nedal. Jiní to berou jako práci, kterou prostě někdo dělat musí. Teď už si ale zvykli a berou to. Je to taková služba lidem.

Někdo se před pohřebákem pokloní, jiný si odplivne

V očích veřejnosti ale asi hodně opomíjená služba, ne?
To ano. No, někdo si před pohřebákem odplivne, někdo se pokloní. Je to různé.

Kromě topiče jste zároveň hrobníkem. Který způsob ukládání je častější?
Řekl bych, že většina lidí jde žehem. Ale ono je to možná i kapacitou hřbitovů. A taky mi tedy přijde, že lidé dělají méně obřadů. Nechají si příbuzného jen zpopelnit a ani se s ním nerozloučí. Osobně si myslím, že by se lidé měli s blízkým rozloučit, aby měl dotyčný nějaký důstojný odchod.