Palác spojené pojišťovny Assicurazioni Generali a Moldavia Generali byl postaven na základě projektu Fritze Lehmanna (18. července 1889, Šluknov – 26. října 1957, Vídeň), který patřil k nejúspěšnějším německým architektům působícím v meziválečném Československu. Novostavba, ve své době nejvyšší dům v Liberci, vznikla v letech 1936 - 1937 na místě starého renesančního mlýna na Soukenném náměstí, adaptovaného na továrnu pro výrobu vojenských suken Franzem Josefem Jakobem.
Náměstí se v meziválečném období transformovalo do nového obchodně administrativního centra města, které bychom s trochou nadsázky mohli označit za liberecké „City“. Jádrem výškové budovy s výraznou korunní římsou a nízkou valbovou střechou je železobetonový skelet, obložený nahrubo otesanými kvádry liberecké žuly. Vyznačuje se klidným výrazem fasád, členěných pravidelným rastrem oken. Konkávně prohnuté průčelí odlehčil architekt provzdušněným parterem, osvětleným velkými okny, v němž se nacházela oblíbená kavárna Grand Café Generali, nejmodernější podnik svého druhu v meziválečném Liberci, vybudovaný po vzoru pařížských kaváren. Jejím nájemcem byl Hermann Winkler, mj. provozovatel neméně proslulé kavárny Savoy v Ústí nad Labem.
Po dokončení stavby, provedené místní firmou Gustav Sachers Söhne a pobočkou společnosti Pittel & Brausewetter, byly v domě kanceláře, 48 bytů, podkrovní ateliéry a zmíněná kavárna. Zřizování bytů ve víceúčelových domech představovalo poměrně pragmatický krok, který v této době využívala většina investorů, neboť tím docílili částečné refundace nákladů a zároveň měli nárok na nemalé státní dotace na základě zákona o stavebním ruchu, kterým stát finančně podporoval stavbu bytových domů. Navíc v Liberci, kde panovala již od poloviny 19. století kontinuální bytová krize, představovaly volné byty výhodný kapitál, který mohla pojišťovna využít ve svůj prospěch.
Vstup do obytné a administrativní části domu umožňovala elegantní zaoblená pasáž, spojující Barvířskou a Širokou ulici. Z ní se vcházelo do prostoru s trojramenným schodištěm a dvojicí výtahů. Pojišťovna, sousedící s kavárnou, zde měla pro svůj provoz vyhrazenou část přízemí a mezaninu. Zbylá patra byla obytná, přičemž první, druhé, třetí a čtvrté podlaží mělo identickou dispozici. Na každém se nacházelo šest mimořádně luxusních, kompletně elektrifikovaných velkých bytů s halou a kabinetem, vybavených tekoucí teplou vodou a centrálním topením. Stejně tak mělo identický půdorys i páté, šesté, sedmé a osmé patro v užší, vyšší partii domu, obrácené do náměstí. U čelní části se nacházely vždy dva větší třípokojové byty a zadním traktu podél ulic Barvířská a Široká čtyři garsoniéry. Z bytů v osmém podlaží pak byl navíc i přístup na velkou lodžii. V podkroví byly situovány ateliéry, podél trojúhelníkové chodby obíhající střední světlík.
Poměrně pozitivně byl projekt přijat i současníky. Např. liberecký architekt, předseda místní pobočky uměleckého spolku Metznerbund a stavební rada Karl Kerl sice novostavbě vytýká - vzhledem k její značné výšce - poněkud necitlivé zapojení do organismu města, zároveň však oceňuje, že Lehmann „nepřetrhává vlákna vedoucí od této monumentální stavby k současné evropské architektuře a která sahají až do antiky,“ protože „tento přístup přináší flexibilní postoj k tradicionalismu a to v době, která se neustále zaklíná "stylem doby."
Význam objektu podtrhují i jeho nesporné urbanistické kvality, neboť tvoří nepřehlédnutelnou dominantu dolního centra města a mimořádně zdařile uzavírá severozápadní stranu Soukenného náměstí. Grandiózní měřítko domu a jeho velkoměstský výraz tak výmluvně dokládají překotný přerod podhorského města v sebevědomou metropoli severních Čech, která měla ambice stát se neoficiálním „hlavním městem“ českých Němců.
Nájemci jednotlivých bytů se rekrutovali především z řad výše postavených zaměstnanců pojišťovny a státních úředníků. Vytápění rozsáhlého objektu obstarávaly tři automatické nízkotlakové parní kotle od firmy ČKD Praha, situované v suterénu. O nedochovanou sochařskou výzdobu, dvojici okřídlených benátských lvů, symbolu pojišťovny, se postaral Willhelm Srb-Schlossbauer. Třebaže se jednalo o polyfunkční dům, nabídka služeb byla mnohem skromnější, než v případě Adrie či Dunaje a vedle pojišťovny a kavárny se zde nacházely pouze menší provozovny (mlékárna, prodejna vína, prodej doplňkového textilu, prodejna obuvi a krejčovský salon Elisabeth Langfelderové).
Neděle, 25. února 2024, 18:00
Velkoryse a víceúčelově pojatý liberecký plavecký stadion, jehož první skici vznikaly od poloviny šedesátých let, byl postaven v blízkosti městského centra na Tržní náměstí v roce 1984. Do té doby celé město s 80 000 obyvateli využívalo ke koupání...
V majetku pojišťovny byl dům až do roku 1948, nicméně kavárna svého nájemce změnila již o tři roky dříve, kdy se přejmenovala na kavárnu Procházka podle svého národního správce, později na Café Nisa. Někdejší majitel Hermann Winkler, který byl za druhé světové války nasazen na východní frontě, byl odsunut a odešel do Salcburku, kde působil až do své smrti v roce 1980 jako hoteliér. Dům pak přešel do majetku města a na jeho vzhledu se bohužel podepsala řada utilitárních přestaveb, přičemž největší ztrátou bylo znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru. V 50. letech se pak uvažovalo v souvislosti s návrhem na velkorysou regulaci města od architekta Svatopluka Technika o vytvoření jakéhosi „dvojčete“ paláce na místě domu čp. 115-III na nároží Barvířské ulice.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
