Nej nej nej Šanghaj – Čtyřiadvacetimilionový mikrosvět

To, o čem jsem donedávna jen sníval ve skrytých zákoutích mé fantazie, se před nedávnem stal realitou. Fantazie zhmotnila svůj rozměr ve 24milionové čínské ekonomické metropoli Šanghaj.  Město, které dalo reálnou podobu všem utopickým představám z mého dětství, místo které prokázalo, že vše, o čem má hlava do teď pouze snila, se z minuty na minutu může stát součást každodenního života. Mikrosvět Číny 21. století, Číny moderní, Číny budoucnosti.

Ve srovnání s ostatními světovými metropolemi je Šanghaj velice odlišná nejen ve svém architektonickém stylu, ale také ve své sociální organizovanosti. Město, ve kterém si uvědomíte, že to, co vás zrovna obklopuje, určitě nemá nic společného se zbytkem Číny, město, které se liší od svých ekonomických sourozenců a rivalů v jednom - Macau, Hong Kong anebo Taiwan.

Všudypřítomné výškové budovy působí na první pohled chladně a uniformovaně, nejnižší budova v Šanghaji nesahá pod šest pater a množství oceli, betonu a skla navozuje skličující pocit. V “lese” železobetonových velikánů si připadáte ztracený, malý, bezmocný a nicotný, z neustálého zaklánění krku se po první noci probudíte s nepříjemnou bolestí v zátylku, ty méně šťastní možná i s lehkou blokaci. To, co se v prvních hodinách a dnech jeví jako šok, začne postupně opadat a stejně tak, jako se začnete cítit jistí ve svých krocích po ulicích, v metru, které má12  linek, začne se měnit i váš pohled na tuto urbanizovanou džungli.

Prales železobetonových stromů vám začne připadat přátelštější, než se na první pohled zdálo a začnete objevovat zákoutí, kde přestanete neustále jen zaklánět hlavu, bolest v zátylku zmizí a pomalu začnete pronikat do kouzla moderního města, které ještě do dob nedávno minulých bylo nenápadným přístavním městem při ústí řeky Yangtze.

Čapek: Vlak, do kterého jsem nastoupil, se od domova stále vzdaluje

Své důležitosti nabírá Šanghaj v polovině devatenáctého století, kdy se díky své strategické poloze začíná měnit z nenápadného přístavu v důležitý dopravní uzel propojující jižní Čínu se zbytkem okolního světa roce 1842 poráží Velka Británie Čínu v tzv. První Opiové Válce (First Opium War) a vítezství umožňuje uzavření dohody mezi britským královským dvorem a tehdejší vládnoucí dynastii Qing . Dohoda zvaná “Treaty of Nanking” uděluje Šanghaji privilegium otevřených ekonomicko-finančních vztahů se západním světem, uvnitř města tak vzniká Britská, Americká a Francouzská čtvrť.

V témže roce je jmenován a oficiálně založen “Shanghai International Settlement”, město vzkvétá a po několik dekád nabírá na své ekonomické síle, stává se důležitým obchodním uzlem mezi východem a západem a v roce 1930 je v záznamech vedeno jako sedmé největší město světa. Rok 1949 a vítezství čínských komunistů posouvá Šanghaj maličko zpět v čase a lidová vláda přeorientovává obchodní vazby na východní trh a většina firem ze západu přesouvá svá sídla do Hongk Kongu. Mezi lety1950-60 se Šanghaj stává centrem radikálního “leftismu“, domovem Jiang Qingove a jejich třech společníků, na západě známých pod přezdívkou “Gang of Four”.

Historická čtvrť tu není

Komunisté tak mění město v industriální meku kulturně-průmyslové revoluce a město se stává daňovým sponzorem zbytku Číny, hlavně pak chudých zemědělských oblastí na odlehlém a hornatém západě. Tato situace trvá až do roku 1990, kdy na “trůn” šanghajské radnice usedá Deng Xiaoping a jeho prozápadní myšlení a ekonomická strategie vrací její prozápadní tvář. Trh je opět přeorientován na západní klientelu, do města se navrací investoři z celého světa a boom nezastavitelně pokračuje až do dnešních dní, kdy se město honosí hned několika nej. Nejlidnatější město Číny, nejrychleji vzrůstající světová ekonomika, největší asijsky přístavně - dopravní uzel a nejlidnatější světové nehlavní město.

Co neunikne vaší pozornosti při návštěvě tohoto velikána je fakt, že městu chybí historická čtvrť. Pokud se chcete odreagovat od všude se tyčících “věží”, máte možnost zabrouzdat do zbytku francouzské čtvrti, kde najdete jen několik všemožně roztroušených ať už koloniálních nebo tradičních čínských vil. Číslo napočítáte na prstech obou rukou – následek těžkého bombardování Japonců v roce 1939 a 1942, ničivých drápů kulturní revoluce, ekonomického rozmachu po roce 1990 a výstavby několika ze zmiňovaných dvanácti linek metra. Blouděním po francouzské čtvrti se setkáváte s obrázkem historických budov doslova zapuštěných mezi železobetonové velikány, vypadajících opuštěně a ztraceně.

Na historii není ve shonu a rozvoji tohoto města čas, zapomíná se na ni, ustupuje ekonomickému “boomu”. “Tady stával dům mých prarodičů a dnes je tu místo toho tohle!” ukazuje na megalomanskou skleněnou budovu terminálu stanice metra obyvatelka Šanghaje Kang Yu, “Veškeré mé vzpomínky z dětství jsou pohrbeny pod touhle skleněnou obludou, nenávratně pryč” přidává po chvilce téměř se slzami v očích, “Vystěhovali naši rodinu v roce 2005 a náhradou dali byt v jedenáctém patře výškové budovy” zakončuje hořké vzpomínky a prosí o ukončení dotazovaní.

Korzo po březích řeky

Pátrání po historických částích města nezabere dlouhou dobu a většina turistů se sentimentem v duši nasměruje své kroky na oba břehy řeky Yangtze. Na břehu západním je obchody lemovaný a více populární The Bunk odkud se naskýtá jeden z nejznámějších pohledů na Šanghaj, známý z žurnálů a pohlednic, pohled směrem na druhý břeh řeky a čtvrť zvanou Pudong, domov nejvyšších budov Šanghaje, mezi něž patří i věhlasná Oriental Pearl Tower, vůbec první mrakodrap zde postavený. Jako jedina z tisice vezi nema ve svem nitru kancelare a úřady, nikdo v ní nebydli, její nitro ukrývá vyhlídkovou restauraci a televizní studia a vysílač. Nepřipomíná vám to něco? Pro Šanghaj je Oriental Pearl Tower stejně ikonická jako pro Liberečáky televizní vysílač Ještěd.

Když se nabažíte pohledu na věžovitý ostrov na východním břehu řeky, nepochybně se vydáte (nejlépe po setmění) zpět na procházku po The Bunk na západním břehu a kroky nasměrujete na věhlasnou Nanjing Road plnou obchodů, restaurací, pouličních prodavačů a místních Šanghajanů cvičících Taj-Chi a nebo zpívajících karaoke, to vše pod svitem stovek neonových světel plných Čínských znaků, které na turistu, který neovládá skript, působí jako chaotická směs obrazců.

Máte už dost všudypřítomných davů, provozu, troubení, zvuku, ryků a křiku, odrazu slunce ze skleněných tabulí, mrakodrapů, zaklánění krku. Vydejte se odpočinout do největšího parku Yu Gardens (Zahrady Yu). Tato pětihektarová oáza zeleně je jednak místem odpočinku a relaxace nejednoho obyvatele, tak také místem, kde můžete doplnit trochu čerstvého vzduchu do od exhalací přetížených plic. Zahrady jsou lemovány nespočetným množstvím kanálů, tisíci keři, stromy a několika pavilony vystavenými v tradičním čínském architektonickém stylu. Zahrady mají dlouhou historii sahající zpět do roku 1559 Dynastii Ming. Za svou dlouhodobou existenci prošlo místo několika rekonstrukcemi převážně po zásazích válečných konfliktů.

Město ničily války

Dva nejbrutálnější zásahy proběhly v roce 1842, kdy po převálcování britskými armádními jednotkami prošlo místo rekonstrukcí a znovu výsadbou zeleně a přesně o sto let později dostala na zahrady chuť pro změnu armáda japonská a to v roce 1942. V době kulturní revoluce mezi lety 195-62 prošly zahrady finální rekonstrukcí a navrácenou podobu si dochovaly až do současnosti. V roce 1982 byl zahradám udělen titul Národní Památka. Při odpoledních a večerních procházkách se nadýcháte čerstvého vzduchu a při tom můžete sledovat místní při nejrůznějších aktivitách od hráčů karet, šachistů, až po akrobaty nejrůznějších druhů, či umělce vytvářející nejrůznější podoby moderního umění.

Stejně tak jako působí čisté a organizované zahrady Yu, působí přes svou monstróznost i celé město. Šanghaj se paradoxně honosí úhlednou čistotou a pořádkem. Chaos zde panuje pouze v dobách ranní a odpolední dopravní špičky, kterou záhadným způsobem dostává pod kontrolu dopravní policie, která usměrňuje rozpustilé řidiče, převádí přes ulici neukázněné chodce. Pokuty se v Šanghaji neudělují. Pokud slýcháte o pokutách za plivání na ulici, či přecházení na červenou věřte, že se jedna pouze o mýty a praktiky uplatňované v již zmiňovaném Hong Kongu a nebo jihoasijském Singapuru. Šanghajané jsou na čistotu pyšni a neradi vidí svou domovinu ve špatném světle. Odpadky se nikde nepovalují, odpadkové koše na recyklovaný odpad jsou doslova na každém kroku a čety metařů ulic se nezastaví ani v noci.

Po třech letech týden dovolené

Občas byste rádi zahlédli nějaký ten nedostatek, v centrální Šanghaji se vám to nepodaří. Občas se pozastavíte nad tím, jak je možné, že ten mohutný populační dav je takhle organizovaný a klidný. Je to následek ukvapeného života a vysokého pracovního tempa. Našinec by si mohl říct, že si tu všichni doslova hledí svého. Cesta do práce a naopak kolikrát zabere až dvě hodiny a na potulování v ulicích většinou nezbývá moc času. Život Šanghajana je čistě pracovní, na zábavu zbývá čas jen málokdy, dovolená je sedm dní v roce a to až po odpracovaných třech letech. Při nástupu do nového zaměstnáni je více pravděpodobné, že se od zaměstnance očekává vysoká oddanost, pracovní nasazení, přesnost, dochvilnost a ochota pracovat přesčas bez jakýchkoliv nároků na příplatky či bonusové odměny.

Jsou vsak místa, kde pocítíte tíhu této masivní populace. Když vyrazíte ráno mezi osmou až desátou nebo večer mezi šestou až devátou hodinou jakýmkoliv směrem jednou z dvanácti linek metra na vlastní kůži poznáte, jak se cítí běžný Šanghajan. Vlaky jsou doslova nepresované lidmi, a pokud se vám podaří vymanit na některém z nástupišť stranou mimo dav, obrázek, který se vám naskytne, připomíná řeku plovoucích těl. Ten obrovský dav se jako jeden muž přelévá z vlaku do vlaku, ze stanice na stanici, z domovy do práce a tak dále a tak dále. Tady uvidíte to, co přináší život v mraveništi…