Milý Ježíšku, už je to dobrých pár let, co jsem Ti psal naposledy. Promiň. Vlastně jsem ani nečekal, že Ti ještě vůbec někdy napíšu. Ozývám se po dlouhé době se stejným úmyslem jako tehdy - mám vánoční přání.
Mé přání vzniklo o letošních Vánocích a míří k těm budoucím. Rozmohl se nám tu totiž takový nešvar. V téhle zemi už nějaký ten pátek pracuješ, tak sis určitě všiml, jak moc máme rádi pohádky. Proto jich máme habaděj, a často tak krásných!
Každé Vánoce k nám promlouvá pan Werich, dojímáme se u roztomilé Libušky Šafránkové a těšíme se na čertovská dobrodružství s Petrem Máchalem. A tak se není čemu divit, že chceme každý rok ten náš vánoční repertoár doplnit nějakým novým, svěžím kouskem.
Nikdo přitom nečeká tříhodinové výpravné veledílo, ze kterého pak děti až do Silvestra nebudou spát. Jako kulisa k rozbalování vánočních dárků úplně poslouží něco jednoduchého a miloučkého. (Pamatuješ třeba na Anděla Páně? Krásná inspirace!)
Zpět k přání! Je mi jasné, můj milý příteli z dětství, že pokud Tobě něco žádám, musím nejdříve něco nabídnout.
Slibuji tedy, že budu celý rok hodný. Budu pomáhat bližním, budu milý na lidi v reálném životě i na sítích (doufám, že oceníš tu dřinu) a zůstanu navždy věren Tvého jména.
Za oplátku nechci moc. Postačí mi pohádka.
Konkrétně taková:
Snad to není moc.
Pokud by to však přeci jen bylo nad Tvé síly, úplně v klidu si postačíme s přijemnější alternativou Kouzelníka Žita - s hodinovou smyčkou Daniela Landy, jak si hází kohoutem a zpívá Štědrý večer nastal.
Po letošním zážitku by to byla docela úleva.
Za sebe i národ - díky.
Tvůj věrný,
Martin
