Tajemství věhlasného léčitele Hadaře i minulost obcí odhaluje Jan Havelka

Jak jste se vůbec dostal na sever Čech?
Vlastně úplně náhodou. Tehdy ještě na gymplu jsme řešili, kam jet na výlet a spolužačka navrhla, abychom jeli na chalupu její rodiny u Českého Dubu. To místo mě hrozně oslovilo. Začali jsme prozkoumávat okolí a když jsme našli jednu rozbořenou chaloupku, vlezli jsme dovnitř a já si hned začal domýšlet, kdo tam asi žil a jaké příběhy se tam odehrávaly. Na Českodubsku jsem tehdy strávil vlastně celé léto. Začal jsem se bavit s místními pamětníky a postupně jsem tomu místu propadl.

A lásku k historii, tu máte v rodině?
To asi ani ne. Ale tak nešla mi matika ani chemie... Ne, teď vážně, už od raného dětství jsem měl rád dějepis a historii obecně.

Co bylo dál?
Po gymplu jsem šel studovat historii a začal se této oblasti věnovat na patřičné úrovni. Základy knížky, kterou nyní vydávám, pochází vlastně z mé bakalářské a diplomové práce.

První díl je o zapomenutých obcích, ty ale úplně nezanikly ne?
Ne, kdepak. Může se to tak zdát, ale vlastně je, stejně jako spoustu dalších vesniček, pohltila jedna obec - Bílá. Knížka vypráví konkrétně o minulosti Hradčan, Chvalčovic, Letařovic, Dehtár, Trávníčku a Klamorny.

Jak vlastně probíhalo sbírání materiálu? To jste chodil od domu k domu a klepal na starousedlíky?
No v podstatě takhle jsem začínal. Tehdy v šestnácti jsem na to šel hodně amatérsky. Našel jsem pár ale opravdu zajímavých příběhů. Třeba o lidovým léčiteli, takzvaném Hadaři. Tento člověk byl za první republiky zedník. Když jeho žena onemocněla a už to s ní vypadalo opravdu špatně, někde se dočetl, že někde zmijím jedem léčí rakovinu, on to vyzkoušel a prostě to nějak klaplo. Z celého Československa si nechával posílat zmije. Vyhledal ho údajně i Zděnek Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty. Dostal jsem se i k trestnímu spisu, ve kterém jsou tisíce děkovných dopisů. Jak příběh skončí, se čtenáři dozví v knížce. 

Určitě jste ale strávil i spoustu hodin v knihovnách a archivech, jak dlouho to celé zabralo?
Bylo to neskutečné množství času. Kniha vlastně vznikala více než deset let. Vedle příběhů jsem se snažil přiblížit historii malých vesniček i jejich fungování jako samospráv. Je docela zajímavé, jak dobře mohou fungovat samosprávy v těch nejmenších formách. Vyplývá to i z archiválií. Ono, když je starosta váš soused, tak si pak nedovolí chovat se nějak nevhodně nebo dělat něco křivého.

Málokterý autor už při vydávání knihy ví, že bude další díl, jakto že vy to víte?
Ono je to v podstatě logické. První díl neobsáhl všechny vesničky, které dnes spadají pod Bílou. V druhém díle se tak lidé dozvědí o dalších více či méně známých zákoutích.

Autora knížky o historii jsem si představovala jako postaršího pána. Vy jste ale hodně mladý, čím by podle vás mohla kniha zaujmout mladé lidi?
Myslím, že každý by měl mít povědomí o kraji, ve kterém žije. V knize navíc může objevit celou řadu zajímavých míst, kam se pak může vydat, a zároveň možná lidé přijdou na to, že vlastně žijí v krajině zapomenutých příběhů.