V Šaldově divadle opráší po sedmnácti letech ruskou operu Jolanta

Premiéru bude mít tento čtvrtek. Kromě hudby a příběhu o nevidomé princezně Jolantě by pro diváky měla být lákadlem i scéna. Režisér Petr Jeništa chtěl, aby byla opulentní a hodně pohádková.

„Chtěl jsem, aby i pro člověka, který muzice zas až tolik nerozumí, mu to mělo co říci. Aby se měl na co koukat, aby se každou chvíli překvapoval tím, co je na jevišti, byl uchvácen nějakou světelnou změnou nebo nějakým novým zjevením scénografie," řekl Jeništa novinářům.

Pětikilová sukně a ručně malovaná stěna

Scénu vytváří do půlkruhu vytvořená 14metrová ručně malovaná stěna. „Jedná se o takový fantaskní živý plot, který nám ohraničuje místo pro život pro Jolantu," uvedl režisér. Zpočátku "chladná" scéna se podle něj postupně mění v "teplejší" podle toho, kolik lásky se podaří pro Jolantu najít v dalších postavách. Výrazné jsou i kostýmy, kdy nejvíce opulentní je Jolantin. Původně měla její sukně vážit deset kilogramů, což její představitelku, Lívii Obručník Vénosovou, vyděsilo. „To by se v ní nedalo vyzpívat," uvedla. Na jevišti se tak pohybuje v odlehčené sukni o váze asi pět kilogramů. Roli Jolanty vnímá operní pěvkyně jako dar i proto, že Čajkovskij patří mezi její nejoblíbenější skladatele. „Nikdy mě jeho hudba nenudila," dodala Obručník Vénosová.

Čajkovskij složil Jolantu na sklonku života, poetické libreto napsal jeho bratr Modest. Jako předloha mu posloužila hra dánského dramatika Henrika Hertze inspirovaná Hansem Christianem Andersenem. Lyrický a něžný příběh nevidomé královské dcery se odehrává ve středověké francouzské Provenci. Jolanta měla světovou premiéru v prosinci roku 1892 v Petrohradě. „Je to nádherný příběh o pravé i opičí lásce, o zaslepenosti a slepotě, o síle pravdy v aplikaci k sobě samému i důležitosti tolerance k jinakosti ostatních. A k tomu Čajkovského hudba," uvedl Jeništa známý hlavně jako činoherní herec, pro něhož je to operní režisérský debut. "Pro mě to bylo setkání samozřejmě velice zajímavé. Operu skutečně miluji, nejsem jejím znalcem, ale toto prostředí mně je velice libé," řekl.

Jolantu v libereckém nastudování diriguje Martin Doubravský. Podle něj je každá z nejznámějších Čajkovského oper typologicky jiná, v této se prolínají. „V úvodu poukazuje na intimní svět Evžena Oněgina, závěr evokuje velká zvuková pléna Pikové dámy a Panny orleánské. V díle rovněž nalézám výraznou paralelu s Čajkovského vnitřním světem, kdy Jolantina slepota zprvu může znamenat osamění, které autor sám hluboce prožíval," uvedl. „Zajímavostí je, že plné forte orchestru se ozve až ve 30. minutě, což nebývá úplným zvykem. Většinou skladatelé hned na začátku ukážou, hlavně v předehrách, co orchestr umí," dodal.