Liberální institut ohodnotil postoje prezidentských kandidátů z hlediska klasického liberalismu. Nejliberálnějšími jsou Mirek Topolánek a Jiří Hynek. Třetí je s výrazným odstupem Michal Horáček.
Mirek Topolánek je vedle Miloše Zemana jednoznačně nejzkušenějším prezidentským kandidátem a také jediným, který má zkušenosti s praktickou politikou. Jeho výhodou, kterou dává v prezidentských debatách najevo, jsou znalost praktické politiky a řečnické schopnosti, k nimž patří také jasná stanoviska. Jeho nevýhodou je na druhé straně, že si lidé pamatují jeho vládnutí.
Těžko říci, jak Mirka Topolánka ovlivňují jeho zkušenosti z politiky v odpovědích na otázky, ale bereme odpovědi na otázky, které dostali všichni kandidáti jako nejčistší kritérium, podle kterého je můžeme hodnotit.
Liberální institut je think-tank, jehož cílem je rozvíjet a aplikovat ideje a programy založené na principech klasického liberalismu. Naše aktivity jsou založené na hodnotách svobody jednotlivce, vlády s omezenými pravomocemi, volného trhu a míru.
Velká většina otázek v našem přehledu pochází od týmu Volební kalkulačky, která zpřístupňuje svoje data v přehledné a zpracovatelné podobě. Doplňující otázky pocházejí jednak z cesty vlakem pro Deník.cz a jednak z volební kalkulačky Aktuálně.cz. Na rozdíl od SkórePoslanců.cz tedy nejde o skutečná hlasování (demonstrovanou preferenci, jak by řekli rakouští ekonomové), nýbrž o otázky na často dost hypotetické otázky (deklarovanou preferenci). Jak dokazují volební období Topolánka a Zemana, deklarovaná a demonstrovaná preference se mohou velmi lišit.
Nepoužili jsme všechny otázky. Jednak proto, že některé otázky se opakují, jednak proto, že na některé otázky nelze z naší pozice zaujmout kategorické stanovisko (např. Demise premiéra znamená i demisi celé vlády? – existují dobré argumenty pro i proti a nelze říci, že kdo si myslí tak nebo onak, je bez dalšího horším kandidátem z hlediska liberální instituce), jednak proto, že u mnoha otázek se všichni kandidáti shodnou (výše uvedená otázka je jednou z nich, i proto nemá cenu ji zařazovat) a jednak proto, že některé otázky příliš nesouvisejí s výkonem funkce (Má prezident příliš velké pravomoci? nebo Má prezident zveřejňovat každoročně svůj zdravotní stav?). Stejně jako u Skóre poslanců jsme ale všem otázkám přiřadili stejnou váhu, neboť je sice zřejmé, že pro nás jsou některé otázky důležitější než jiné, ale těžko určit kolikrát důležitější. A pro laskavého čtenáře mohou být ty váhy právě naopak.
Nakonec máme v našem souboru 62 otázek, za shodu s pozicí Liberálního institutu jsme kandidáta ohodnotili kladným bodem, za neshodu negativním bodem. Na rozdíl od Skóre poslanců jsme ale zdržení ocenili nulou, ne negativním bodem. Souhrnné výsledky vidíte v této tabulce:
Z tabulky plyne dominance kandidátů Mirka Topolánka a Jiřího Hynka – mohli bychom přidat další a další otázky a na prvních dvou příčkách by se vůbec nic nezměnilo, možná by si kandidáti prohodili pořadí.
Vítězovi našeho Skóre prezidentských kandidátů Mirkovi Topolánkovi uškodily otázky, které vyfiltrují liberálního pravicového politika od konzervativního, tedy např. zda ČR nepřijímá málo uprchlíků, jaká práva mají mít homosexuální páry nebo zda by mělo být legalizováno pěstování marihuany. Ostatně, během své kariéry v ODS se Topolánek považoval za spojovník (jeho slovy pomlčku) v liberálně-konzervativní straně.
Jiřímu Hynkovi uškodil názor, že prezident republiky je pouhým pošťákem a nemá diskreci při ratifikaci mezinárodních smluv, populistický názor na vypisování referend, trojice otázek na vmíchávání státu do školství, přípustnost KSČM ve vládě nebo povinná vojna (což hodnotíme jako vůbec jednu z nejhorších odpovědí v celém souboru, avšak zde jde Hynkovi k dobru, že otázkám nedáváme různé váhy).
Na místě je uvést, že jak vedoucí projektu Martin Pánek, tak ředitel Liberálního institutu Dominik Stroukal ve volbách 2006 volili Topolánkem vedenou ODS, a v roce 2009 kvůli nespokojenosti s Topolánkovým vedením ODS a vlády spoluzaložili konkurenční politickou stranu. Na druhé straně předseda akademické rady Liberálního institutu Jiří Schwarz s Mirkem Topolánkem několik semestrů přednášel ekonomii veřejného sektoru na VŠE. Liberální institut tedy má k Mirku Topolánkovi vztah, na který se sluší čtenáře upozornit. Jak je nicméně z tohoto odstavce vidět, vztah lze stěží označit za pozitivní nebo bezproblémový.
Pravicový volič si pamatuje nesplněné sliby a levicovou politiku Topolánkovy vlády – prosazování zelené politiky, akceptaci nařízení REACh, podpis Lisabonské smlouvy, přijetí antidiskriminačního zákona (jenž se vysmívá právnímu státu), podporu biopaliv apod. ODS si za tento výkon po zásluze došla pro volební zisk o 16 procentních bodů nižší. Je ale fér připomenout, že jednak vlády, které následovaly po Topolánkově, byly z liberálního hlediska ještě daleko horší, a jednak aspoň něco, co Topolánkovy vlády prosadily, bylo pozitivní. Vyjmenujme např. veto Vlastimila Tlustého na zvýšení daně z piva, zavedení rovné daně z příjmu fyzických osob, zastropování sociálního a zdravotního pojištění, snížení daně z příjmu právnických osob o pět procentních bodů na dnešních 19 %, CzechPOINTy nebo snahu o zdravotnickou reformu, kde sice hora porodila myš, ale aspoň něco. Ano, celkové skóre Topolánkových vlád bylo negativní, ale sem tam se najde nějaká ta „vlašťovka“.
Pravicový volič si taktéž pamatuje Topolánkův silný euroskepticismus, když byl lídrem opozice, a posléze jeho podrobení prvnímu Hannanovu zákonu politiky: Žádná strana není euroskeptická, když je u moci. Topolánek sice v Soukupově talk show nedávno uvedl, že kdyby měl znovu tu šanci, Lisabonskou smlouvu by nepodepsal, avšak tomu se dá stěží věřit.
Nechceme trivializovat vládnutí a řekněme si férově, že osud Topolánkovi přihrál nepříjemnou situaci, kdy byl nucen složit vládní koalici se zelenými marxisty, lidoveckými bafuňáři a „komunálními krysami“ v ODS, jak je pregnantně pojmenoval jeden ze spoluzakladatelů Svobodných. Ani tato eklektická koalice mu nepřinesla většinu ve Sněmovně, a tak jako mnoho jiných politiků před Topolánkem i po něm, se patrně rozhodl neplýtvat energií na spory v Bruselu, a soustředil na spory v Praze. Toto je ostatně jedním z hlavních důvodů neuvěřitelně rychlé centralizace moci v Evropské unii, která probíhá takřka bez jakékoliv opozice. Protože i ti, kteří by rádi oponovali, na to z důvodů domácích sporů nemají kapacitu.
Pozice prezidenta je velmi omezená. Jeho pravomoci se omezují v podstatě na vetování škodlivých zákonů, jmenování centrálních bankéřů, nominování ústavních soudců a komplexní pravomoci, které se týkají jmenování a odvolávání premiéra a ministrů – a rozpouštění Sněmovny. Topolánek nevázaný koaličním vyjednáváním se bude moct chovat jako skutečný pravicový státník, byť méně liberální, než by si ideálně přál Liberální institut. U Jiřího Hynka a dalších nemáme předchozí zkušenosti, takže se můžeme pouze dohadovat.
Vůči Evropské unii má prezident ČR toliko pravomoci jako člen Evropské rady. Na ni tradičně jezdí premiér, nicméně Václav Klaus na ni občas jezdil. Evropská rada např. jmenuje předsedu Evropské komise a „evropského ministra zahraničí“ a dále jednomyslně rozhoduje o zrušení jednomyslného hlasování v Radě ministrů (např. v oblasti daňové politiky) nebo o odebrání hlasovacích práv členskému státu podle čl. 7(2) SEU. Je lepší mít na této pozici kritika EU než někoho, kdo bezhlavě odsouhlasí vše, co vymyslí Německo a Francie.
Miloš Zeman se ukázal jako katastrofální prezident, neexistuje snad jediná věc, za kterou by bylo možno jej pochválit. V každém ohledu se choval jako neliberální prezident banánové republiky. O jeho charakteru svědčí i pokoutně vedená kampaň a odmítnutí jak předvolebních debat, tak odpovědí na otázky ve srovnáních, jako je Volební kalkulačka. Prezidentská volba přináší možnost špatného prezident odvolat. Z pozice Liberálního institutu se zdají všichni kandidáti lepší než Miloš Zeman, nejlepším kandidátem je Mirek Topolánek.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Aktualizováno 31. října, 17:30
