Adrianě Švecové z Liberce je teprve osmnáct, a už se stihla stát českou reprezentantkou v canicrossu, tedy v běhu se psem. Navíc jen sekunda ji loni dělila od získání titulu mistryně Evropy. Má tak našlápnuto na to stát se další českou musherskou legendou.
Ke psům vás přivedli rodiče?
V podstatě ano, protože doma jsme vždy nějakého psa měli. Když nám ale umřel poslední dobrman, rodičům se do dalšího psa nechtělo a já tehdy obcházela všechny psi v ulici a venčila je.
Jak jste se tedy dostala až k závodění?
Když mi bylo jedenáct, rodiče konečně svolili a pořídili mi dobrmana, kterého jsem dostala na starost. Spolužačka v té době měla australského ovčáka a společně jsme začali chodit na cvičák. Tak jsem se seznámila se sportovní kynologií, agility, flyballem a právě i canicrossem. Dá se říci, že s tím dobrmanem jsem vyzkoušela vše, co se dalo. Hodně mě toho naučil a za to jsem mu vděčná.
Vzpomněla byste si na svůj úplně první canicrossový závod?
Myslím, že to byla Nativia Challenge v Rokytnici nad Jizerou. Tehdy jsme s Brisem skončili v juniorech na čtvrtém místě.
V současnosti ale máte čtyři psy, jak se smečka rozrostla?
Když jsem s dobrmanem dělala agility, uvědomovala jsem si, že to není úplně ideální plemeno. Proto jsem si pořídila křížence borderky jménem Blue. Při venčení jsem v Liberci potkávala pána s německou ohařkou Jackie, kterou mi nabízel na běhání. Nejdříve jsem se tomu bránila, ale pak jsem to zkusila a za pár měsíců jsme jeli na závody a Jackie se mnou absolvovala i Mistrovství Evropy v Itálii.
Vedle dobrmana a křížence máte nyní ještě dva zástupce evropského saňového psa, ti k vám našli cestu jak?
Bris s věkem začal hůř chodit, a proto jsem si pořídila vysněnou Bezinku, evropští saňoví psi patří v canicrossu mezi světovou špičku. A poslední, Nanuk je s námi teprve dva měsíce. Kamarádka na něj neměla čas a mně ho bylo líto. Původně jsem si ho jen půjčila, ale po dvou dnech už u nás zůstal.
Zároveň vedle sportu studujete záchranářství, čemu byste se tedy chtěla v budoucnu věnovat?
Samozřejmě bych nejraději neustále běhala s pejsky, ale to nás bohužel neuživí. Ráda bych se tak dostala ke služební kynologii například u armády.
Mnoho lidí se ale sportovní kariérou uživí, v mushingu to nejde?
Bohužel ne. Přesto jsme rádi za každé sponzorství, které nám zajistí granule nebo oblečení.
Jak vůbec zvládáte školu a trénování?
Přiznám se, že školu docela flákám a raději se věnuju psům. Dva dny vždy trénujeme a třetí den mají psi volno. V den tréninku ráno vyjíždím na koloběžku, protože se většinou nepřinutím k běhu, ten následuje večer. Celý den tak dělím mezi tréninky, školu a venčení. Z večerního tréninku se většinou vracíme už za tmy. Všechen osobní čas tedy věnuji psům, ale neměnila bych.
O vteřinu vám utekl titul mistryně Evropy, co se tehdy stalo?
První den jsme v Itálii skončili s Jackie na druhém místě. Další den jsme vyrazili na úsek okolo pěti kilometrů. Jackie má ovšem takový nešvar, občas se při závodech chce venčit, i když k tomu měla dostatek příležitostí před startem. Tam jsme jistě nějaký čas ztratili. A dalším zádrhelem byl můj pád. Běželi jsme z kopce, já zakopla o kus betonu a celý kopec jsem sjela po břiše. Ale i tak jsem moc ráda.
Je to váš dosavadní největší úspěch?
Já považuji za úspěch každý dokončený závod, který si užijeme a vyhneme se zraněním.
Jak se vám povedlo dostat do české reprezentace?
To bylo vlastně úplně náhodou. Jela jsem s Jackie na závody do Biřičky a tam jsme doběhli první v juniorech. Bylo to pro nás velké překvapení. Nečekala jsem, že bychom mohli překonat některé výborné běžce.
Máte nějaký vysněný závod, který byste si ráda vyzkoušela?
Hrozně mě láká nejtěžší a největší canicrossový etapový závod Trophée des montagnes, který se koná ve Francii.
Foto Denisa Albaniová, archiv Adriany Švecové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
