Revizor. Nenáviděný většinou cestujících, postrach pro neplatiče jízdenek. Povolání vyžadující pevné nervy a hromadu odvahy, zvláště pak u ženy. Denně musí čelit nadávkám, někdy i útokům.
Žen je mezi revizory poskrovnu. Na dodržování přepravních podmínek dohlíží v Liberci tři příslušnice něžného pohlaví, zbytek jsou muži. „Revizorkou jsem tři a půl roku. Někdy mě práce baví, jindy méně. Je to hodně ovlivněné lidmi, které potkám,“ vypráví mladá revizorka. Jméno se rozhodla nezveřejnit, aby se nikdo nemstil třeba jejímu dítěti. Pro nás to tak bude revizorka Kateřina.
Katka se musí často vypořádat nejen s nepříjemným chováním cestujících a nadávkami, ale i s hrami na city. „Lidé se téměř vždy snaží vymlouvat. Nestihli si ještě cvaknout jízdenku, zrovna usazují děti nebo mají finační problémy,“ říká revizorka. Oči před podobnými příběhy nepřivírá, ale s kolegou, říkejme mu třeba Vítek, vždy dají nastupujícím dostatek času.
„Když nastoupíme do vozu, vždy počkáme, pokud je fronta u automatu nebo lidé šátrají v tašce a hledají lístek. Když ale všichni sedí, začne kontrola a pak už mají smůlu,“ vysvětluje Vítek. Nejeden filuta už na revizory zkoušel vyzrát tím, že si lístek označí na poslední chvíli, až když začne kontrola. Jenže v takovém případě má smůlu, zaplatí nejen za jízdenku ale i za pokutu.
Revizorů je obecně nedostatek, kvůli bezpečnosti navíc cestují vždy minimálně ve dvojicích. „Kluka kolem dvaceti kontroloval kolega a chtěl ho pokutovat, protože si neoznačil kartu, ten to ale nechtěl pochopit. Ukázala jsem mu přepravní podmínky, ale jeho to nezajímalo,“ popisuje Katka nepříjemný incident.
Mladík se ještě pokusil označit si kartu v průběhu kontroly a když to neprošlo, dal se na útěk. „Chtěl vyběhnout ven, já jsem ho chytla za rukáv a on se na mě otočil s vytaseným nožem. Naštěstí kolega vytáhl teleskopický obušek a v tu chvíli kluk nůž schoval,“ dokončuje příběh. Mezitím si revizoři přivolali na pomoc policisty.
Tehdy to ještě dopadlo dobře. Horší je to s útěkáři, kteří nezaplatili a před revizory se snaží pláchnout. Kvůli jednomu z nich měla Kateřina zlomený prst. „Jeden muž mě při útěku vyrazil z tramvaje a já si tak zlomila prst.“
Ani revizor Vítek, který jízdenky kontroluje přes dva roky, nemá o příběhy nouzi. Setkání s cestujícím jak z amerického filmu jen těžko vymaže z paměti. „Utíkal nám chlápek v reflexním oblečení a když jsme ho dostihli, oháněl se po nás motorovou pilou, samozřejmě vypnutou. Ale ani tak to nebylo nic příjemného,“ říká Vítek. Týpek nakonec u Textilany vyběhl na kopeček, kde začal svou motorovou pilu túrovat, domů ale stejně odešel s pokutou.
Honit utíkající neplatiče se podle něj moc nevyplácí. „Na začátku jsem za nimi párkrát vyběhl, ale ono vás to časem přejde. Nic z toho nemáte, maximálně zničené kalhoty a odřená kolena, když upadnete. Beztak nejčastěji utíkají lidé, které pokutujeme pravidelně,“ komentuje revizor.
Docela komicky skončila pro revizora honička za klukem v žabkách. „V létě jsem se rozběhl za utíkajícím cestujícím v žabkách. Okolnosti mi ale nepřály a já zakopl a skončil na zemi. Jenže dotyčný nastoupil do tramvaje jen o pár zastávek dál, takže nakonec pokutu stejně dostal,“ vzpomíná s úsměvem Vítek.
Nejen honění černých pasažérů, ale ani fígle v podobě nástupu na poslední chvíli revizoři příliš nepoužívají. Jelikož jich je málo, pravidelní cestující je už na zastávce poznají. A to i přesto, že nenosí žádné uniformy. Vychytávky tak vymýšlejí spíše ti, kterým je líto platit za jízdenku. Výjimkou nejsou vyčištěné lístky ani přeposlané SMSky.
Někomu se útěk vyplatí, jinému na pokutě vůbec nezáleží. „Vedle lidí, co nám hrozně nadávají potkávám i takové, kterým je úplně fuk, že dostanou pokutu. To jsou většinou lidé ze sociálně slabších vrstev, ti samozřejmě pokutu ani nepřijdou zaplatit,“ komentuje revizorka.
Při rozdávání pokut musí být revizor neoblomný a tvrdý, a to i mezi svými známými. „Stává se, že kontroluji i své blízké. Vždycky je upozorňuju, běda, jestli nebudete mít lístek. Naštěstí jsou všichni vzorní,“ uvádí se smíchem Katka. Vulgarismy ani ošklivé zážitky si k srdci příliš nebere a zaměstnání si domů nenosí. „Nemohu si to tak brát. Zážitky nechávám v práci, jinak bych to nemohla dělat,“ dodává.
Foto Lubomír Krongaiger
