NA ULICI: Blanka nefetovala ani nepila, a přesto nakonec přišla o domov

Blanka je rodilou Jablonečandou. Vyrůstala na Žižkáči s mamkou i tátou. Za sebou toho má opravdu hodně. Dnes bydlí v azylovém domě, kde se ve svém pokoji rozhodla podělit o svůj příběh. Přestože měla hezké dětství, o maminku přišla ještě před osmnáctinami. „Bohužel maminka odešla hodně brzy, měla špatné srdíčko. A i táta umřel brzo, taky na srdíčko,“ vzpomíná Blanka. O výchovou a péči se v těžkých chvílích postaraly Blančiny tety.

Sama Blanka přivedla na svět tři děti, se kterými i dnes udržuje láskyplný vztah. „Nejstarší Lucii je šestatřicet, prostřednímu Vaškovi je dvaatřicet a nejmladší je Štěpán,“ říká. Vedle toho má i čtyři vnoučátka.

Lidé si mezi s sebou závidí i kontakt s rodinou

Děti i vnoučátka se vzájemně s Blankou navštěvují a často si volají. Dobrý kontakt udržuje s celou rodinou. To ale není u osob bez domova vždy pravidlem. „Je tu několik lidí, kteří to mají s rodinou vážně špatný a jsou schopný i takovou věc závidět. Jsou schopný kvůli tomu do vás i rejpat, ale já se snažím si toho nevšímat,“ komentuje Blanka.

Vyučila se pasířkou, tři roky se tomuto řemeslu věnovala a pak pracovala v různých firmách. Za sebou má i dvě manželství. S prvním manželem strávila čtrnáct let. Prý tehdy udělala i nějakou „hovadinu“ a děti dostal do péče manžel. Ani to ale dobrá rodinná pouta neponičilo. Po rozvodu se znovu vdala a bydlela v rodinném domě na Vrkáčích. „Druhý manžel umřel před patnácti lety. Je to sice už dlouho, ale pořád mi chybí,“ přiznává starší dáma.

Neutáhla by dům, tak šla na ubytovnu

A právě po smrti druhého manžela nastaly problémy. Blanka byla na údržbu i financování celého domu sama. „S rodinou jsme se shodli, že bych to sama neutáhla, a tak se do domu nastěhovala dcera švagrové. Mě tehdy zajistili místo v ubytovně,“ vypráví sympatická žena se světlými, místy již šedavými, vlasy.

Jenže ubytovna se po pár měsících rušila a Blanku čekalo stěhování do jiné ubytovny. Tehdy dělala veřejné prospěšné práce a opět si zadělala na nějaký „problém“, o kterém nechtěla více mluvit. A pak už to šlo ráz, na ráz. Bez práce nejsou ani koláče, teda peníze… Z pracáku Blanku údajně kvůli drobné chybě vyřadili, a protože neměla na zaplacení bydlení, skončila zde.

Měla přitom štěstí, že ani na chvíli nemusela zažít život přímo na ulici. Bydlení v azylovém domě je sice skromné, ale podle Blanky naprosto dostačující. Nevadí jí ani to, že musí sdílet pokoj se spolubydlící. „Žiju tady s hrozně hodnou paní. Moc si vzájemně pomáháme. Nedám na ní dopustit. Jinak jsem tady spokojená. Jasně že přijdou lidi, co si stěžujou, že by mohlo bejt lepší třeba jídlo, ale tady nejsou v restauraci, že jo?“

Bydlet třeba u dětí by prý nechtěla. Mají svůj život a tady má klid. Co čeká Blanku v budoucnu, zatím neví ani ona sama. Aktivně se snaží najít práci, zatím ale nemá příliš štěstí. „Mohla bych nastoupit do dvousměnného procesu, ale musela bych osm hodin stát a to mi ani doktor vzhledem k věku a problémům se zády nedoporučil,“ dodává.