Záchranáře často považujeme za takové superhrdiny všedních dnů. Vydat se cestou boje o záchranu každého lidského života se rozhodla i Pavlína Mosiurczáková, která vedle záchranařiny propadla i překážkovým závodům.
Přes týden leží v knihách a vyráží se záchranáři do terénu, o víkendech přeskakuje, podlézá a zdolává různé překážky na Spartan races. Studentka třetího ročníku oboru zdravotnický záchranář na Technické univerzitě v Liberci Pavlína Mosiurczáková je tak trochu živel, co potřebuje k životu adrenalin.
Zároveň ale chtěla vždycky pomáhat lidem. „Od malička jsem věděla, že chci v budoucnu dělat ve zdravotnictví. Vždycky mě bavilo pomáhat lidem. I dnes to vnímám jako takové poslání,“ vzpomíná Pavlína. Ve třinácti narazila na akci na stánek Českého čereveného kříže a její cesta se začala formovat. „Tehdy jsem si poprvé vyzkoušela resuscitaci na figuríně a řekla jsem si, že bych se o pomoci chtěla dozvědět něco víc,“ říká budoucí záchranářka.
Následoval tak příměstský tábor v Jablonci, kde se naučila základy první pomoci, to jí ale taky nestačilo a chtěla ve zdravotnických studiích pokračovat. Místo tradiční sestřičky nebo paní doktorky se spíš viděla v maskáčích jako vojenský zubař. „Vždycky jsem chtěla do armády. Je to adrenalin, žádnej den není stejnej. Ale zároveň jsem chtěla do zdravotnictví, a pak jsem narazila na obor vojenský zubař. Ale bohužel mi přihláška v Hradci nevyšla. Brali asi 4 lidi,“ přiznává Pája.
Dnes už toho ale ani nelituje. Vystudovat tenhle obor totiž znamená studovat dvě vejšky najednou - vojenskou a lékařskou. A nechtěla jít ani klasickou cestu medicíny. Vidina doktorského pláště jí moc nelákalo. „Tohle by mě asi nenaplňovalo. Po základce jsem si vybrala gympl, abych měla lepší přípravu na vejšku a pak šla právě na záchranáře,“ říká studentka.
V rámci studií Pavlína absolvuje i celou řadu stáží v nemocnicích v Motole a Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, a samozřejmě i na výjezdových základnách Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Při první jízdě se sice cítila jako pátý kolo u vozu, s postupnými zkušenostmi se ale stala součástí posádky. „Při výjezdu jsem jakoby navíc a dělám věci, které by si jinak udělal záchranář nebo řidič. Napíchnu si pacienta, změřím mu tlak, když je to nutné, tak natočim EKG... Pokud se na něco necejtím nebo nevím, vždycky mi poradí a pomůžou. Nikdy mě do ničeho nenutí,“ vysvětluje.
Posádka každý sanitky funguje jako dobře sladěný stroj. To Pavlína s uznáním komentuje: „Každý přesně ví, co má dělat, co nést k pacientovi. Ani si nemusí mezi sebou nic říct.“ Pavlína je holka, která se jen tak něčeho nezalekne a plně si uvědomuje, co povolání záchranáře obnáší. Občas musí stát tváří tvář smrti. Za sebou má celkem jedenáct resuscitací. Bohužel ani jedna nebyla úspěšná. „Nemůžu se z toho hroutit., spíš si to moc nepřipouštim. Vím, že je to člověk a snažím se udělat maximum, bohužel se to ne vždy se podaří opět pacienta nahodit,“ přiznává a doplňuje: „Samozřejmě, že kdyby to byl někdo blízký tak by to bylo asi hodně náročné.“
V budoucnu chce Pája sloužit jako záchranář ideálně v Libereckém kraji. Vedle zachraňování lidských životů jsou její velkou láskou překážkové běhy. Těm propadla před pěti lety. Za tu dobu jich zdolala hned devatenáct, a to po celé republice. „V roce 2015 jsem uprosila rodiče, aby mi k sedmnáctinám koupili Spartan race ve Vesci. To byl můj první překážkový běh. Byla jsem úplně nadšená. Tehdy jsem to nebrala tak úplně závodně, ale spíš jako skvělou zkušenost. A třeba i příležitost vyválet se v blátě,“ vypráví Pavlína se smíchem. „No ne, fakt! Kde se jako člověk normálně může vyválet v blátě?“
Ještě před cílem si s kamarádkou plácla, že nezůstane u jednoho závodu. Nejnáročnější závod, který absolvovala, byl zatím Spartan Beast v Tatranské Lomnici, kde musela překonat na vzdálenosti víc než 31 kilometrů desítky překážek. V budoucnu by se ráda mladá závodnice podívala i na závody v exotických lokalitách, třeba na Mallorcu. Aktuálně je sice přihlášená na celou řadu závodů, kvůli koronaviru se ale většina přesunula.
Z prvních zkušeností u záchranky ale může Pavlína potvrdit, že dobrá kondička se v profesi záchranáře neztratí. „Někdy se fyzička hodí. Třeba když šlapeme s celým vybavením po sjezdovce. Nebo jednou jsme vyjeli k pacientovi v 11. patře domu, kde nefungoval výtah a já musela nahoru vyběhnout.“
Ani během koronaviru se Pavlína nenudila. Nabídla se jako dobrovolník a pomáhala na dočasné výjezdové stanici ve Vesci s dekontaminací. „Bylo nás tam asi šest studentů. Jel se klasický nepřetržitý režim po dvanáctkách, z toho většinu času jsme trávili v ochranných oblecích a maskách. Ze začátku pandemie jsem si říkala, že je to asi průser. Vždycky jsem si myslela, že něco takového se může objevit jen ve filmech. Místo strachu jsem si ale řekla, že musím udělat něco proto, aby to nebylo tak hrozný. Když jsem dezinfikovala sanitky, tak jsem se nebála, že bych něco chytla. Naopak jsem se snažila udělat vše tak, aby posádka i další pacient byli v co nejbezpečnějším prostředí,“ dodává.
Práce záchranáře je obdivuhodná, náročná, ale jistě málokdy úsměvná. Přesto se občas něco méně vážného a trochu i komického objeví. „Jednou se na nás obrátil klient s tím, že má zažívací problémy a už několik dní nebyl na toaletě. Doporučili jsme mu použít něco, co popožene střeva. Nakonec jsme k němu ale stejně museli vyjet, protože si toho vzal moc a nedokázal to zastavit.“
Foto Denisa Albaniová, archiv Pavlíny Mosiurczákové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
