Kolem jablonecké přehrady se to celoročně hemží stovkami běžců, cyklistů, turistů, rodin s dětmi… Ale jezdec na jednokolce, to je stále ještě rarita. Jedním z těch, co propadli tomuto netradičnímu sportu, je i Aleš Sedláček.
Na jednokolce tráví všechen svůj volný čas. V létě, v zimě, za sluníčka i za mrazu. „Záleží, jak moc mám práce, ale denně jsem na jednokolce dvě až čtyři hodiny,“ říká. Jako pravý Jablonečák má rád okolí přehrady a jezdí převážně tady.
Jednokolka ho uchvátila před šesti lety a zatím ho stále baví. „Tehdy jsem přestal kouřit a chtěl jsem začít něco dělat, nějaký sport,“ popisuje Aleš Sedláček svou cestu k tomuto přeci jen méně obvyklému sportu. „No, a tehdy jsem viděl v televizi reportáž o jednokolkách. Úplně mě to fascinovalo a chtěl jsem to zkusit.“
Záhy na to si pořídil svou první jednokolku. Dnes už jich má několik včetně jedné elektrické. Na rozhovor k přehradě je přivezl všechny v nákupním košíku. „No jinak bych to sem přece nedostal,“ vysvětluje se smíchem. „První jednokolku jsem koupil přes bazar. Koukal jsem po nějaké tady v okolí a jednu prodával kluk z nedaleké vesnice. Ten mi jen poradil, ať se držím nějakého plotu a zkouším to. To bylo všechno,“ vzpomíná Sedláček.
S první jednokolkou začal Aleš hledat ideální místo pro trénink. S plotem, o který by se mohl přidržovat, a zároveň takové, kde bude klid. Ideální ulici našel v Liberci. „Dostat se na jednokolku bylo jednoduché. Stál jsem a držel se. Ale víc nic. Jakmile jsem se chtěl rozjet, tak jsem spadl. Takže jsem asi tak měsíc jen postával u plotu nebo se opíral o zeď,“ vypráví.
Po pár týdnech zvažoval, zda to nevzdat a jednokolku neprodat. Řekl si ale, že to ještě naposledy zkusí v jabloneckém skateparku. A tady se mu podařilo poprvé ujet několik desítek metrů. Postupně se naučil jezdit i dozadu nebo na jednokolku přímo naskočit. Teprve, když si byl jistý, vyrazil k přehradě. „Lidi na vás koukají a asi čekají, že uděláte nějaký zázrak, jenže vy místo toho ze začátku pořád padáte,“ komentuje. Někdy po něm kolemjdoucí jen pokukují, jindy se i ptají na nejrůznější věci - jak se brzdí, zatáčí nebo nasedá.
Někteří jednokolkáři se zaměřují na trial, kdy se věnují nejrůznějším trikům a kouskům, to ale Aleše nelákalo. „Chtěl jsem jezdit v terénu. Nechtěl jsem měsíce pracovat na tom, že přejedu jednu paletu nebo obrubník,“ vysvětluje. Místo toho rád jezdí terénem a nemá problém ani s lesními cyklostezkami.
Dnes už si Aleš troufne i na náročné tratě. V rámci JBC 4X Revelations zvládl dokonce sjet i sjezdovku na Dobré Vodě před deseti tisíci diváků. „Na trénink jsem měl jen dva dny a to ještě po práci. Očistili jsme s Karlem (také jednokolkářem pozn. red.) trať od různých klacíků a překážek a pak… Pak už to musí člověk pustit a jet.“ A Dobračka není jediný prudký kopec, ze kterého sjel na jednokolce. Za sebou už má i jízdu z Ještědu. Ale ne po silnici, přímo pod lanovkou.
Jednokolkařů jen tak na ulici moc nepotkáte, přesto je podle Aleše Sedláčka tento koníček na vzestupu. „Konají se i srazy. Tam potkáte nejrůznější jednokolkáře, od malých dětí po sedmdesátiletého dědu, co vypadá jak Gandalf. Jen se podívejte třeba na instagramu, kolik nás v Česku je,“ popisuje. Alešovým snem je podívat se i na největší světový sraz jednokolkářů, který se koná ve Španělsku.
Aleš pracuje jako svářeč, o tom, že by sestrojil jednou vlastní jednokolku ale neuvažuje. „To práce v garáži nepředčí,“ říká při pohledu na jednu ze svých jednokolek. Svému koníčku věnuje spoustu času. Bere to jako náhradu za fitko, kolo nebo běh. A co je podle něj do začátku to nejdůležitější? „Nevzdat to o pár pádech.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
