Pavla Šturma z Tanvaldu provází mašinky celý život. Cestoval za nimi do zahraničí, stavěl modely a dnes svůj volný čas tráví v kořenovské výtopně, kde s kamarády pečují o historická vozidla. O svůj (ne)obyčejný příběh se podělil s Drbnou.
Zálibu ve vlacích má Pavel od malička a drží ho celý život. Patří tak mezi šotouše, fanoušky dopravy zejména té železniční. „Mašinka byla asi moje první hračka. Teď je mi šestatřicet, takže to trvá asi třicet let,“ uvádí Pavel Šturm. Začínal s malinkými modely a hračkami, dnes ho jeho koníček zavedl až k opravdovým strojům. „Dotáhl jsem to až k modelům 1:1,“ říká se smíchem.
Ve volném čase pomáhá Pavel opravovat historickou techniku ve výtopně v Kořenově. „Ale netrávím tu všechen volný čas, to by mi neprošlo, i když mě doma podporují,“ přiznává s tím, že opravy historických vozů zaberou členům spolku Zubačka hodně času. Bere to hlavně jako odreagování od zaměstnání, které má ale k tomuto koníčku pořád dost blízko, je totiž strojař. „Všichni tu pracujeme jako dobrovolníci. Je to skvělé místo, když mě třeba někdo naštve, mám kam utéct. A tady je práce vždycky dost,“ komentuje Pavel.
Jako správný šotouš i Pavel patří mezi ty, kteří pro dokonalou fotku vlaku udělají téměř cokoliv. Šotouše často poznáte podle toho, že kromě foťáku s sebou mají třeba i sekeru. To kdyby jim ve vysněném výhledu na vlak něco překáželo. „To bylo hlavně dřív. Kvůli fotce podle mých představ jsem klidně vylezl na strom nebo si vybrané místo očistil od náletů. Dodneška si ale občas rád jdu zafotit. Je to další odreagování,“ vysvětluje.
Při focení se podle Pavla zaměřuje každý na něco jiného. Někdo si prostě chce jen vyfotit konkrétní vlak, jinému jde jen o lokomotivu nebo naopak o vagóny. „Mě jde nejvíc asi o pěknou kompozici, aby byl vlak zasazený do krásné přírody,“ vypráví.
Někteří milovníci vlaků by ani jiný druh dopravy při cestě za výlety nebo na dovolenou ani nezvolili. Na tom Pavel Šturm sice netrvá, když ale někam vyrazí, rád to spojí s návštěvou místních vlaků a tratí. „Určitě se vždycky rád podívám na jiné tratě, svezu se vlakem, navštívím železniční muzea a podpořím kolegy z jiných spolků,“ uvádí. S kamarády se tak vyrazil podívat na vlaky třeba do Kanady, Slovinska, Itálie nebo Rakouska.
Když dojde na téma nejoblíbenějšího vlaku, hned se Pavlovi rozzáří úsměv na tváři. „Určitě naše lokomotivy Rakušanky, to jsou takové naše perly,“ dodává. Kromě nich má spolek i další historické kousky, které opravuje a udržuje při životě. Některé znají lidé z každoročních jízd po zubačce.
Jak mi Šturm prozrazuje, každá lokomotiva má svou přezdívku, někdy i několik. „Rakušanky mají jméno podle toho, že se vyráběly v Rakousku, pak tu máme třeba Hektora, nebo támhle vzadu tomu motoráčku, který jsme odkoupili ze Slovenska a dáváme ho dohromady, se přezdívá Orchestrión, Zpocený plech nebo taky Šukafon. Další motoráček je známý jako Singrovka. Parní lokomotivě se zase říká Kafelmlejnek.“ Dalším speciálním kouskem je vlak ze Švýcarska, který jezdil do nejvýše položené stanice na světě.
Je vidět, že Pavla práce na obnově vlaků neskutečně baví. Vlaky jsou pro něj vášní a koníčkem. Doma má samozřejmě vystavené modely a několik čísel z lokomotiv, pracovat přímo na dráze ale nikdy nechtěl. „Chtěl jsem to mít jen jako zálibu. Největší odměnou jsou návštěvníci, kteří mají o naši práci zájem. Zajdou do našeho Muzea ozubnicové dráhy, nechají nám tam hezký vzkaz, nebo přijdou na speciální jízdu a jsou nadšení,“ doplňuje.
Největším přáním a snem šotouše Pavla tak není procestovat svět vlakem nebo se podívat na určité místo, ale hlavně nadále pečovat o železniční techniku, muzeum a výtopnu, aby to jednou mohli předat svým následovníkům.
Foto
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
