Už jako malý jsem houkal jako sanitka, říká řidič záchranky Roman Jungmann

Ze začátku mi bylo nevolno

Povolání záchranářů je ve filmech vykreslováno jako velmi akční a hlavně stresové zaměstnání, je to tak i v realitě?
Samozřejmě, určitý stres je zdravý. Pokud bych pracoval s tím, že o nic nejde, na ničem nezáleží a neměl určitý respekt, asi bych nebyl normální.

Přesto nejvíce vystresovaný jste asi byl, když jste nastoupil, ne?
No, to asi jo. Třeba ráno v práci jsem trpěl nevolnostmi. Dodnes nevím, zda to bylo vstáváním na šestou, na které jsem nebyl zvyklý, nebo tím stresem. Dnes už tyto stavy nemám, ale nervózní jsem pořád. Během dne to ale vždy opadne.

Když se vrátím k té akčnosti, tak obecně záchranka působí strašně akčně. Lidé si vždy myslí, že vyjíždíme k bůh ví čemu, a my přitom často suplujeme práci praktických lékařů a ambulancí.

Krvácení z nosu nebo bolavá záda? Zbytečné výjezdy jsou na denním pořádku

Co myslíte tím suplováním?
Že nás lidé kolikrát volají namísto toho, aby šli ke svému lékaři nebo na pohotovost. Samozřejmě by měl dispečink případy, které nejsou opravdu závažné, vyfiltrovat. Ale otázkou je, co jim lidé sdělí. Například nás pacient přivolá kvůli bolesti zad. To samozřejmě může být závažné, pokud se není schopen ani zvednout a nepomáhají analgetika. Často nám pak takoví lidé přijdou naproti a ani se nesnaží vyřešit situaci nějakým medikamentem. Dalším podobným příkladem je třeba krvácení z nosu.

Jak jste se k záchrance vůbec dostal, byl to váš splněný dětský sen?
Nevím, jestli jsem chtěl být už jako malý záchranář, popelář nebo něco jiného. Mamka mi ale vyprávěla, že houkat jako sanitka jsem uměl už jako malý. A když jsem byl ještě v kočárku, vždy když jela kolem, tak jsem se rozklepal. Určitě mě záchranka od malička fascinovala.

Takže jste se pak dal na studium záchranářství?
Právě že vůbec ne. Já šel na průmyslovku. Tehdy nebylo možné se k záchrance jen tak dostat. Hlásilo se hrozně moc lidí a volná místa téměř nebyla. Byl jsem na listině zájemců, ale jedinou možností, jak přeskočit ostatní uchazeče, bylo splnit podmínky řidiče a zafinancovat si potřebné kurzy a praxi z vlastních zdrojů.

Musel jsem si udělat řidičák skupiny C a kurz řidiče sanitek - dopravy raněných, nemocných a rodiček. Většinu lidí v té době posílala na kurz přímo záchranka s tím, že po absolvování dostanou místo řidiče. Jen já a další dva kluci jsme si zaplatili kurz sami a vlastně ani neměli záruku, že nás v budoucnu přijmou. Bylo to náročné, místo do práce jsem chodil do školy a na praxi a ještě si musel vše financovat. Taky jsem furt záchranku otravoval dopisy a telefonáty (smích). Možná i díky tomu mi právě, když jsem byl ve škole, volali, že mě přijmou nejprve jako dohodáře. Ale myslím, že kdybych tomu nešel naproti, seděl doma na zadku a čekal, tak nikdy řidičem u záchranky nebudu.

Splnila profese řidiče záchranky vaše očekávání, baví vás?
Jo, jasně, že baví. Jinak by to člověk asi nedělal. Už jsem ale zažil opravdu vyčerpávající den, kdy jsme měli hodně výjezdů i náročné fyzické práce a tehdy jsem si říkal, že to fakt dělám jen pro prachy. Ale to bylo jen v ten jediný okamžik a byla to jen ta práce.

Vzpomněl byste si na svůj úplně první výjezd?
Kdybych se nepřipravil, řekl bych, že šlo asi o nějaký výjezd v Českém Dubu. Ale první dny si kvůli malé výjezdovosti moc nepamatuji. Teprve ze záznamů jsem zjistil, že šlo o výjezd do domu s pečovatelskou službou.

Dokázal byste vybrat jeden z nej výjezdů, ať již ten nejnáročnější, nejlepší nebo naopak nejhorší?
Nejhezčí by asi mohl být porod, který proběhl v panelovém bytě a vše dopadlo dobře. On je ale hezký každý výjezd, kdy není zdravotní stav pacienta příliš vážný nebo kdy můžeme zhoršení zvrátit. Oproti tomu tím nejhorším byl asi potrat přímo v autě. Obecně všechny výjezdy k dětem jsou náročné, to vám potvrdí všichni záchranáři.

Je něco, co vás jako řidiče záchranné služby trápí? Třeba nevhodné parkování řidičů na sídlištích, na které často upozorňují všechny složky IZS?
No, já samozřejmě ty řidiče na sídlištích chápu. Potřebují někde parkovat, ale to se fakt nedá. Pokud například potřebujeme pacienta, ke kterému jsme vyjeli, transportovat v leže, je velký rozdíl, zda se nám podaří zaparkovat přímo před vchodem nebo 50 metrů od domu. Zvlášť pokud třeba prší nebo sněží. Často jsme navíc zatěžkáni vybavením a přístroji, například při resuscitaci.

Osobně mi také vadí zamykání hlavních vchodů, což není ani po právní stránce správné. Navíc v případě požáru nebo jiné události budou lidé těžko myslet na to, a že si nesmí zapomenout klíče. Bohužel není výjimkou, že na linku zavolá pacient s bolestmi na hrudníku a následně již nereaguje. My k němu společně s hasiči vyjedeme, ale místo toho, abychom vyráželi jen dveře od bytu, zasekneme se už u vchodových dveří do domu. A třeba ve dvě ráno je opravdu problém někoho vzbudit, aby nám přišel otevřít.

A jak byste zhodnotil chování libereckých řidičů? Jsou vůči vám ohleduplní?
Asi jak kdo. Záchranná služba sídlí na Husovce a na výjezd upozorňuje řidiče semafor. A ten teda většina řidičů ignoruje, aspoň mi to tak připadá. A vyjíždět s tím, že strčím čumák do silnice a budu čekat, až mě někdo milosrdně pustí, to je za mě špatně.

Ale chápu, že lidé jsou ve stresu a spěchají. Podle mě by měli být pozornější. Stává se, že nám několik aut uhne a čtvrté je začne předjíždět ve chvíli, kdy já jedu kolem něho. Nebo jsou lidé zblblí ze záchranářské uličky, která se dělá u kolon a pomalu jedoucích vozidel. V běžném provozu se držíme v levém pruhu a řidiči by nám měli uhýbat vpravo, občas ale některý z řidičů v dobré víře šlápne na brzdu a pošle to v sedmdesátce ke svodidlům doleva. A místo toho, aby nám pomohl, nás vlastně zablokuje.

Kolik výjezdů na den v Liberci je takový průměr?
Osobně myslím, že průměr v Liberci je mezi šesti a deseti výjezdy. Pokud je výjezdů méně než šest, tak to považuji za opravdu klidný den, kdy zvládnu všechny úkony (vypisování zdravotnické dokumentace, úklid, dezinfekce, kontrola vybavení vozu) a dokonce si sníst oběd, aniž bych ho na desetkrát ohříval.

Slangové názvy nás mohou zmást a zdržet

U záchranky se mi vždy vybaví scéna z filmu Líbáš jako bůh, kde záchranáři v sanitce marně hledají místo, kam mají dojet. Také někdy bloudíte?
Plno lidí při volání na dispečink oznámí slangové názvy. Nebo například jednou sdělil oznamovatel jméno hospody bez adresy nebo uvedení alespoň městské části. Museli jsme ve spolupráci s dispečinkem na internetu dohledávat, kam vlastně máme jet. Někteří letití lidé nám také zavolají s tím, že máme dojet například na Františkov, tam kde bývala masna. To já jako mladý člověk ale vůbec nemusím znát.

Plno lidí také nemá na domě ani na schránce uvedené číslo popisné. Pak se může stát, že dojedeme na místo, ale chybí nám potvrzení, že jsme správně, a že nejedeme k jinému domu. A i to je zbytečné zdržení.

U záchranky jste už hodně let, byl poslední rok v souvislosti s pandemií tím nejnáročnějším?
Ano, to byl. O to náročnější bylo, že jsem měl doma malé dítě. Všichni jsme se snažili chránit, abychom to nepřitáhli domů. Stejně jsem ale byl mezi prvními, co museli do karantény. Byl jsem zavřený v pokoji a slyšel vedle plakat miminko a bylo hrozné, že jsem nemohl přítelkyni pomoci.

Co na mě ale psychicky doléhalo, bylo, jak to lidé popírali. My sice virus nevidíme, ale jsme svědky toho, co dokáže. Příznaky byly originální a takové zápaly plic normálně opravdu nejsou. Ten, kdo nepracuje s nemocnými, tomu nemusí věřit. Spousta lidí se to dotkne až ve chvíli, kdy má špatný průběh někdo z jejich blízkých. Celkově tak byl poslední rok po pracovní stránce náročný ale tím příchodem miminka také krásný.