Tréninky ve čtyři ráno a místo horka déšť. Přesto splněný sen, říká o olympiádě Petra Kuříková

Jak byste shrnula zážitky z vaší první olympiády? Splnil se vám tak životní sen, který olympiáda pro většinu sportovců představuje?
Přesně tak. O účasti na olympiádě jsem již od dětství snila. Bylo to pro mě něco úplně nového, zážitek. Zároveň však velká škoda, že jsem si to nemohla užit víc. Kvůli přísným omezením jsem v Tokiu strávila pouze pět dní.

Skončila jste na krásném třicátém místě. Jak jste s umístěním spokojená?
Původně jsem toužila po umístění v top dvacítce. Přesto jsem i s třicátým místem spokojená. Do závodu jsem dala všechno, na lepší umístění jsem v tento den neměla. Cílovou rovinkou jsem probíhala s úsměvem. Byla to moje olympijská premiéra. Spousta holek na kole kvůli morku popadala, jeden cyklistický balík byl z trati stažen kvůli dojetí o kolo. Já jsem se do cíle dostala ve zdraví a to by měla být hlavní priorita.

Jistě zpětně o celém závodě a jeho průběhu přemýšlíte. Je něco, co byste ráda udělala jinak?
Ano, po každém závodě je vždy o čem přemýšlet. Obvykle nemůžu ani usnout, jak moc se mi vše honí hlavou. Co bych nejraději udělala jinak, byla aklimatizace na závod. Původně jsme se plánovali připravovat již tři týdny dopředu na korejském ostrově Jeju. Bohužel to kvůli proticovidovým opatřením nebylo možné.

Měsíce příprav ve vedrech a nakonec jsme se na startu klepaly zimou

Při závodě vás minuly očekávané horké klimatické podmínky. Místo toho jste se musela vypořádat s deštěm. Bylo to náročné?
Po závodě jsme se tomu s holkama smály. Měsíce příprav na horké klimatické podmínky, soustředění v horké Jižní Africe, hodiny tréninku na kole ve vytopeném stanu. No a pak jsme tam stály na startu v dešti a klepaly se zimou. Mně osobně to zas tak nevadilo, protože horko ráda nemám. Akorát mě mrzelo vidět soupeřky ležící u trati po pádu. Myslím si, že pro každého je cíl olympijský závod alespoň dokončit. Bohužel několik holek popadalo a poslední cyklistický balík byl dojet o kolo, takže ani těmto závodnicím nebylo umožněno závod dokončit.

Tréninky před samotným závodem začínaly ve čtyři ráno, nebylo to náročné?
Já jsem spíš ranní ptáče, ale tyto ranní hodiny byly extrémní. Obvykle jsme kolem desáté měla odtrénovany dvě disciplíny, došla jsem si na oběd a pak jsem další tři hodiny spala.

Bez diváků to není vrcholový sport

Chyběli vám při závodě diváci? Nebyla tím narušená celková atmosféra?
Samozřejmě, že diváci chyběli. Smutné byly především prázdné tribuny v blízkosti depa a cílové rovinky. Když jsem vbíhala do cíle, chtěla jsem mávat, ale nikdo tam nebyl. Vrcholový sport bez diváků není vrcholový sport.

Posledních pět let bydlíte a trénujete ve Švýcarsku, v Tokiu jste reprezentovala svou domovinu. Byla jste na to hrdá, nebo byste raději reprezentovala zemi, ve které nyní máte svůj domov?
Švýcarsko se stalo mým druhým domovem. Můj přítel je Švýcar, mám zde tréninkovou skupinu i trenéra. Všichni mají velký podíl na tom, že jsem se v triatlonu dostala tak daleko. Nicméně to nemění nic na tom, že jsem se narodila v Jablonci a jsem hrdá, že jsem mohla reprezentovat Českou republiku. Nikdy by mě nenapadlo startovat za jinou zemi.

Máte po Tokiu nějaký další sportovní sen? Třeba se na olympiádu vrátit za tři roky?
Olympiáda je splněným snem. Něco jako velký bonus. Nicméně to nemění nic na tom, že se můj koníček triatlon stal mým povoláním. Dokud mě bude triatlon bavit, tak se mu budu věnovat. Příští rok začne sběr bodů do nové olympijské kvalifikace. Pevně věřím, že se i Paříž povede a budu mít možnost zúročit zkušenosti z Tokia.

Co rodina v Jablonci. Podporuje vás, sleduje vaše úspěchy? Jste s nimi v kontaktu?
S rodinou jsem v kontaktu každý den, ať už jsem ve Švýcarsku nebo někde jinde na závodech. Před závody mám však raději svůj klid. Větší kontakt mě znervózňuje.