Část dětství strávil v Africe a s kresbou začínal, když se snažil jako malý nakreslit postavičky z animovaných filmů. Dnes patří Aleš Valášek žijící v Liberci mezi přední české scénografy. Za sebou má množství českých i zahraničních inscenací, oper, baletů i muzikálů a spolupracoval s nejzvučnějšími světovými divadelními jmény. Kromě toho je ale také architektem. Jeho příběh vám přinášíme v naší pravidelné rubrice (Ne)obyčejní.
Rodilý Turnovák strávil díky tatínkovi dětství v africkém Súdánu. „Samozřejmě to můžu posoudit jen z pohledu dítěte, ale díky tomu jsme unikli komunistické době. Navíc jsme poměrně dost cestovali,“ popisuje Aleš Valášek.
Kreslení ho prý bavilo vždycky. První předlohou mu byly nejrůznější animované filmy. Po návratu do Československa se pak začal zdokonalovat ve svém talentu ve vrchlabské lidušce. „Za hodně vděčím Věře Ničové, která mě naučila kreslit, malovat a celé roky mě připravovala k přijímacím zkouškám na DAMU. Věra Ničová se dodnes věnuje ve své tvorbě botanické malbě. Ilustrovala veliké množství botanické literatury. Byla to však architektka Jana Pelíšková, která nastoupila do základní umělecké školy po odchodu Věry Ničové, kdo mi vnuknul nápad, že bych se mohl věnovat scénografii,“ vzpomíná Valášek. „Ze začátku viděli rodiče moji volbu dost skepticky, ale potom mě vždy ve všem ohromně podporovali.“
Kouzlo divadelního světa pohltilo Aleše na gymplu, když se školou jeli do Prahy na muzikál Jesus Christ Superstar, který ho nadchl. Díky pilným přípravám se mu jako jednomu ze tří podařilo dostat na DAMU, kterou absolvoval v ateliéru u přední české scénografky a výtvarnice kostýmů Jany Zbořilové.
A právě studium ho přivedlo z malého města do světa divadla. „Bylo to hodně přísné a náročné, ale měl jsem možnost dostat se například na stáže na London College of Fashion, kde jsem jako asistent výtvarnice kostýmů Sue Willmington pracoval na muzikálu Show Boat v Royal Albert Hall,“ říká.
Na svém kontě má Aleš již přes stovku inscenací. Při přípravě scény a kostýmů si musí nastudovat scénář, historické souvislosti, módu apod. Inspiraci sbírá úplně všude. „Nesedím jen u knih a internetu. Inspirací může být cokoliv, třeba hádka, kterou zaslechnu v supermarketu,“ vysvětluje Valášek a pokračuje: „Při přípravě kostýmů nejde jen o to, obléknout osobu do něčeho více či méně slušivého. Jde o psychologii postav a vytvoření jejich osobních příběhů.“
Bajadera, foto Anna RasmussenAčkoliv se část Alešovy práce točí kolem oblečení, jak s úsměvem přiznává, nakupování oblečení mezi jeho záliby nepatří. „Na to si opravdu nepotrpím. Když se hra nebo film odehrávají v současnosti a je potřeba obejít mnoho oděvních řetězců, rád to absolvuji, ale pro sebe samého jdu nakupovat tak maximálně oblečení na běžky a trávení času v obchodech se vyhýbám.“
Každá hra je originální, jedinečná a vyžaduje perfektní zpracování do těch nejmenších detailů. Při tvorbě nedávno uvedeného Mauglího v Šaldově divadle tak kvůli autentičnosti nechal Aleš všechny látky potisknout indickými vzory a při tvorbě Američana v Paříži muselo vše pro změnu odpovídat módě z 50. let. Často navrhuje originální látky a jiné detaily, které přispívají k větší autentičnosti inscenace.
Práce na nejrůznějších projektech znamená také cestování. A když na to přijde, dokáže Aleš Valášek pracovat kdekoliv. Doma, v divadle i na letišti. „Práci si vozím s sebou. Klidně kreslím na letišti nebo při letu. Jsem workoholik. Ta práce mě hrozně baví. Navíc se tak dostanu na nejrůznější krásná místa. Jeden den jsem v Budějovicích, další v Krumlově, pak v Německu a od den později třeba v Oděse na Ukrajině.“
O Aleši Valáškovi natočila režisérka Hana Pinkavová dokument pro Českou televizi Jít za svým snem.
An American in Paris , foto Sakher AlmonemKromě scénografie vystudoval Aleš Valášek také architekturu na Technické univerzitě v Liberci u profesora Jiřího Suchomela. Oba obory se prolínají a doplňují. „Toto studium mě velmi obohatilo. Naučil jsem se díky němu zcela jinak vnímat prostor,“ přiznává. I v tomto oboru slaví umělec úspěch. Je například autorem stálé expozice pro městské muzeum Hořice věnované kamenosochařské tradici. Ta získala několik ocenění.
Na otázku, zda má nějaký kariérní sen, Drbně odpověděl, že většina snů se mu již vyplnila, jako například spolupráce na nejznámějším baletu Labutí jezero pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni v režii Jiřího Horáka. „Pokud bych měl ze svých snů ale něco vybrat, tak by to asi byla spolupráce na nějakém zcela nově napsaném muzikálu na Brodwayi nebo operní inscenaci v Královské opeře v Londýně. Myslím si, že člověk by měl mít nějaké cíle a sny, ke kterým může mířit. Podle mě není důležité, zda se tyto sny splní. Je důležité, aby si mohl na konci říct, že pro jejich uskutečnění udělal maximum,“ dodává.
Polská krev, foto Patrick Borecký
Foto archiv Aleše Valáška, Martina Root, Marek Olbrzymek, Aleš Kočíb, Anna Rasmussen, Sakher Almonem
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
