Pro horského vůdce je nejvíc, když lidé překonají sami sebe, říká Jan Zahula

Že jsou horští vůdci v Alpách nebo Himalájích, to se asi dá předpokládat, co ale dělá horský vůdce v Čechách a jaký je rozdíl mezi vůdcem a průvodcem? Horští vůdci nemají na rozdíl od horolezců samotných v Čechách dlouholetou tradici a aktuálně jich je v naší zemi okolo čtyřiceti. Jedním z nich je také Jan Zahula.

I když od malička sportoval, lézt začal až na vysoké škole. „Když jsem chodil na sportovní gympl, dělal jsem cyklistiku a na nic jiného nebyl čas, ale vždycky se mi horolezectví líbilo. Lézt jsem tak začal až na vejšce,“ vzpomíná Jan Zahula. První zkušenosti sbíral v nedalekém Českém ráji.

O vzdělávání horských vůdců se Honza dozvěděl poprvé před lety od kamaráda. Tehdy o tom ale nijak vážně neuvažoval. Jak sám říká, postupně mu plán uzrál v hlavě. „Začal jsem přemýšlet, co bych nejradši v životě dělal, kdyby nezáleželo na penězích. No a nejraději bych v horách lezl po kopcích a fotil. A tak jsem si říkal, že si z toho zkusím udělat práci,“ říká s úsměvem Honza.

Už jako zdatný horolezec absolvoval Honza několikaleté vzdělávání, které zahrnovalo nejrůznější oblasti od skialpinismu až po první pomoc nebo lezení na písku. „To je taková naše česká specialita,“ podotýká dnes již horský vůdce s tím, že v rámci kurzů nejde o to se zlepšit v dané disciplíně, ale umět dobře znalosti předávat, naplánovat túru i odhadnout síly a schopnosti klienta.

A právě to jsou jedny z nejdůležitějších vůdcovských dovedností. „A je to také hlavní rozdíl od toho, když si jdu někam jen tak zalézt s kamarádem. Jako horský vůdce si musím nejen umět poradit s terénem, ale také posoudit, zda je to pro konkrétního člověka vhodné, a odhadnout, co je v jeho silách.“

Horský vůdce a fotograf Jan Zahula

Pondělí, 20. prosince 2021, 09:13

Pomáhá lidem plnit si své sny

Při lezení na skály, zdolávání horského vrcholu i skialpinismu si musí lidé v týmu věřit a taky už mít trochu představu, co je čeká. Samotnému vrcholovému výkonu tak předchází příprava, kdy si Honza klienty oťukává, zjišťuje jejich zkušenosti a poznávají se. „Lidé si většinou vybírají za cíl známé vrcholy, třeba Mont Blanc. Pokud se s lidmi vůbec neznám, snažím se připravit vícedenní program, kdy se stihnou aklimatizovat, rozhýbat a naučí se zacházet s výbavou. Pak je daleko větší šance, že se na vrchol opravdu dostaneme,“ vysvětluje.

Ale hory jsou hory a vše se musí podřídit počasí. Může se tak stát, že výstup, který si Honza plánoval měsíce, prostě nevyjde. „Pro klienty to samozřejmě není úplně příjemné, když jim při cestě za často vysněným cílem řeknu, že se jde dolů. V takovém případě ale není čas na nějaké smlouvání,“ komentuje s tím, že největší odměnou není to, že se lidé v pořádku vrátí, protože to je absolutní základ, ale chvíle, kdy lidé pod jeho vedením zvládnou víc, než si dokázali vůbec představit a překonají sami sebe.

Horský vůdce je tak trochu kamioňák

Alpy nabízejí mnoho krásných a dobře dostupných míst. Honza si zvlášť oblíbil Chamonix jako výchozí bod. Pro českého vůdce to ale znamená hodně ježdění. „Člověk je vlastně na půl kamioňák, za volantem strávím hrozně času. Někdo to dělá tak, že si třeba na půl roku pronajme v Alpách byt, ale to zase složitější, pokud má rodinu,“ říká Honza.

Kromě horského vůdce je také programátorem. Čas v horách tak musí vhodně napasovat mezi práci na počítači a rodinu. Zároveň je skvělým fotografem, který si z vrcholků hor odnáší dechberoucí snímky. Foťák se stal nedílnou součástí jeho vybavení. „Když jsme s kamarády začali jezdit do hor, viděl jsem spoustu krásných míst, které jsem si chtěl zaznamenat, tak jsem se začal zajímat o focení,“ vysvětluje horolezec.

Přestože foťák s sebou bere na téměř každou túru, ne vždy má na focení čas a už vůbec nemůže v extrémních podmínkách hledat ideální objektiv nebo nejlepší polohu. „Většinou mám s sebou foťák s jedním objektivem. Nahoře není prostor na měnění objektivů, zvlášť když jsem jako guide. Navíc v horách platí pravidlo, kdo je rychlý, je v bezpečí. Kolikrát si ale pak říkám, že to zrovna chtělo jiné sklo.“ Snímky zachycující svítání na vrcholcích hor, skialpinistu prořezávající čerstvě napadený sníh nebo horolezce při zdolávání vrcholů překypují adrenalinem a z některých opravdu mrazí.

Horolezec fotograf to nemá snadné. Vlevo finální snímek, vpravo backstage foto. Foto: Jan Zahula

Bivak na stěně? Vypadá to hůř, než jaké to je

Málokdo z laické veřejnosti si umí představit, jaké je třeba bivakování na sněhu nebo dokonce přímo na stěně v závěsných postelích. Dokážete si představit, že ležíte a pod vámi se stovky metrů nenachází vůbec nic? Možná to ale hůř vypadá, než jaké to je ve skutečnosti. Podle Honzy totiž není největším problémem bezpečnost nebo zima, které lze předejít kvalitním vybavením, ale zejména nedostatek místa. „Vše se odvíjí od místa, kde při náročnějších výstupech přespáváme. Může se stát, že spíme na místě o velikosti židle. V polosedě spíme s napůl rozepnutým spacákem, v sedáku, stále jištěni. Pak ale máme problém cokoliv si vyndat z batohu nebo si třeba odložit boty,“ popisuje Zahula.

Přespání v závěsných postelí není prý tak strašné, jak se zdá. Foto: Jan Zahula

Nejčastěji se lidé Honzy ptají, kam nejvýše vylezl. To ale pro něj paradoxně vůbec není podstatné. Mezi horolezci se totiž daleko více cení obtížnost a styl výstupu, než počet nastoupených metrů. Lidem, kteří by se o Honzovi, horách nebo lezení chtěli dozvědět víc, nezbývá než s ním někam vyrazit, třeba do Českého ráje nebo Krkonoš.