Nedokážu pomoct každému, ale můžu pomoct někomu, říká Zdravotní klaunka Daniela Weissová

U Zdravotního klauna působíte už víc než deset let. Dokážete shrnout, co zásadního se za tu dobu změnilo?
Klaunkou jsem už dvanáct let. A jsou to překrásné roky. Asi nejzásadnější změnou byl odchod našeho milovaného Garyho Edwardse z ředitelské funkce. Zakladatel Zdravotního klauna v Česku (a nejen tady), velký člověk, učitel a přítel dokázal něco, za co má můj ohromný obdiv. Pustil „své dítě“, dal důvěru týmu, který vychoval a vybral si následovníka, tedy v našem případě následovnici, Kateřinu Slámovou Kubešovou. Díky této změně následovaly i ty další, ale všechny jsou ku prospěchu organizace a klaunství zejména.

Chodíte vykouzlit smích na tváří jak dětským pacientům, tak i seniorům. Doktorka profesorka Amaranta Chytrá a Karla z Ameriky, která z nich je Vám bližší
Profesorka Chytrá je praštěná a veledůležitá. Vždyť dělá výzkum ve výzkumáku a bádání je strašně zajímavé. To že se často zamotá do kabely, fonendoskopu a síťovky kolegyně, je tedy hrozně frapantní, ale Amaranta má grácii, i když je zpocená. To Karla Rozbořilová je jiného zrna. Familierní, takový typ Heleny Růžičkové, která je jak velká voda a všude hned doma. Obě jsou neodolatelné a obě mám moc ráda. A soudě podle reakcí kolegů i pacientů či klientů, nejsem sama.

Daniela Weissová jako zdravotní klaun

Je pro Váš výstup důležitý nějaký hudební nástroj?
Hraji na ukulele a trochu na akordeon a moc ráda zpívám. Vzhledem k tomu, že patřím k nejstarším klaunům (tedy věkem, nikoli službou), mám velkou výhodu v tom, že znám stovky starých písní, které mladší kolegové neznají. A to se cení obzvlášť v domovech seniorů.

Čím se doktorka Amaranta liší od ostatních klaunů?
Amaranta je takový generál. Má rázný krok, bojovně vystrčenou bradu a kulometnou kadenci slov. Když vidí, že kolega „doktor“, či „sestra“ nějak tápou, hned přispěchá dobrou radou či pomocí, což má za následek obvykle ještě větší katastrofu, ale vždycky z toho vyjde se ctí. Amaranta je obvykle v pozici jedničky (což je terminus technicus – kdy z těch dvou blbů, je ona ta o něco chytřejší), takže to celé dost diriguje. Ale kolegové se mnou chodí rádi, takže snad dobrý.

Loutky jsou nedílnou součástí Vašeho života. Přijdou na řadu i při návštěvě v nemocnici?
Ó ano. Obvykle to vlastně nejsou vyloženě loutky, ale rozehráváme předměty, rekvizity či hračky, které jsou na pokoji. Funguje to hlavně u malých dětí, které by mohly mít strach z cizích lidí, ale díky takovému prostředníkovi získají důvěru a klauniáda krásně jede.

V současné době jste zároveň členkou zastupitelstva Libereckého kraje. Je obtížné se naplno věnovat politické funkci a zároveň působit jako Zdravotní klaun?
Nemám uvolněnou funkci. Vedle zastupitelky jsem předsedkyně výboru sociálních věcí. To je téma, které mě dlouhodobě zajímá a věnuji se mu i v Turnově, kde jsem byla rovněž v minulém období zastupitelka. Ale i politika je s trochou nadsázky taky „koníček“, takže vedle své práce divadelní dramaturgyně kulturního střediska, Zdravotního klauna a loutkového divadla, které hraji přes čtyřicet let, zkrátka dělám ještě něco pro společnost. A mě to všechno baví a dělám to ráda. No, je ale pravda, že si někdy vidím vlastní záda (moje maminka by použila jadrnější slovo).

Daniela Weissová v civilu

Cesta stát se Zdravotním klaunem není jednoduchá. Poradíte čtenářům, jak mají postupovat, případně co je čeká, pokud se rozhodnou stát Zdravotním klaunem?
Nebát se, být otevřený dokořán a neplevelit si hlavu nějakým vymýšlením. Být teď a tady a upřímný. Pak to funguje. Málo kdo si dovede představit, jaké to je stát před nemocným, někdy i velmi vážně nemocným dítětem a rozesmát ho. A já vám říkám, je to úžasné.

Vaše práce je zcela určitě velmi náročná na emoce, je těžké se občas ovládnout? Měla jste někdy například profesní krizi, kdy jste přemýšlela nad ukončením klaunské kariéry?
Ne, tak to se mi opravdu nikdy nestalo. Já jsem asi nějak zvláštně udělaná, protože mě klauniáda nijak nevycucává, ale spíš nabíjí. Jo, jsou někdy chvíle, kdy poté, co si v šatně sundáme nos, řeknu uf. Jsem ženská, máma a teď už i babička, takže někdy to má člověk v hlavě déle. Ale obvykle to opouštím s tím, jak si sundávám kostým. Jeden moudrý člověk v Indii mi kdysi řekl: „Ty jsi jedna. Nemůžeš pomoct každému, ale můžeš pomoct někomu. A když dáváš, tak si taky ber. Nejsi bezedná.“ Tak to tak dělám. Vždycky pomáhám někomu, klaunuju pro někoho, zpívám pro někoho, hraju divadlo pro někoho… A jde to dobře.

Máte případně nějaký recept, jak si po emočně náročném dni vyčistit hlavu?
Jéééj, to nevím, jestli můžu tady napsat. Ale co, ráda si zajdu s kamarády na pivo. No jasně, taky ráda chodím se psem na procházku a ráda čtu. Ale na to už mi moc času nezbývá. Takže teď čtu hlavně na dovolené. Ale to zase teda jako divá.

Jak typicky vypadá Váš klaunský den?
Hmm, v našem kraji jezdíme do osmi zařízení a já bydlím v Turnově, kde žádné z nich není. Takže tedy dost jezdím a obvykle nabírám a vozím i kolegy. A to je fajn, protože se už v autě můžeme na sebe naladit. Ve všech zařízeních máme šatnu, kde se převlékáme, ladíme ukulele, a s nosem si už nasazujeme svůj charakter. Opravdu to máme tak, že ještě než vyjdeme ze šatny na chodbu, tak už jsem Amaranta či Karla, a kolegyně a kolegové zase své postavy. A jak jdeme chodbami na oddělení, už kontaktujeme pohledy, komentáři i rozhovory všechny, které potkáváme. Personál, pacienty, doprovod… Na oddělení se zdravíme s naším personálem. Mají nás všude rádi, na mnoha místech si tykáme. Je to velmi blízké, osobní. Vyptáme se na informace, které bychom měli vědět, aby klauniáda byla bezpečná. Myslím tím třeba, že je tam děcko po lumbálce a nesmí se hýbat, nebo že na JIP je neslyšící dívka a tak dále. Pak už se vydáváme do akce. Otvíráme jedny dveře za druhými. Do klauniády zapojujeme i návštěvy, často je tak veselo, že se přijdou podívat i sestry nebo doktoři. V některých zařízeních se přemisťujeme na další místo a po celou tu dobu jsme ve svých klaunských postavách. Musím upřímně říct, že si je oblékáme jak fakt chlupaťoučký pohodlný župánek, a jen to uděláme, tak se dějí věci. A nikdo nás třeba ani nevidí. To jde úplně samo. No, a když máme všechno hotové, někdy si v kostýmu zajdeme ještě do bufetu na kafíčko, pak převléknout, vrátit se do svého „normálního“ těla a jedeme domů.

Vybavíte si nějaký silný zážitek, na který jako klaunka ráda vzpomínáte?
No, upřímně…vlastně bych musela asi hodně přemýšlet. Těch zážitků je prostě milion a já dám třeba k dobru večer po klauniádě na tom pivku nějakou situaci. A kamarádi se smějí a říkají, že jsme neskuteční. Ale jak to řeknu, tak to smažu a už to tam nemám. A vymýšlet si nechci. To byste si museli někdy přisednout (úsměv).